Rozhovor se Zuzanou Diesslovou, mámou s foťákem v ruce
Zuzka je máma s foťákem v ruce, která má naprosto šílený orientační smysl, přesto sama letěla přes půlku světa a neztratila se! Je znamením beran, takže je prý hodně tvrdohlavá a všechno chce ideálně hned! „Musím ale říct, že čím jsem starší a doprovází mě životní milníky, tím se neustále formuji i já, jako člověk. Hodně mě změnil život v Austrálii, kde jsem poznala, kdo doopravdy jsem a co všechno vydržím.“
Její foto začátky byly vtipné. Byla ještě na základce, když poprvé vzala do ruky malinkatý digitál a začala fotit hlavně sebe. Občas se s kamarádkou oblékly do nějakých šíleností a nafotily plno fotek, na které se aplikovalo minimálně tisíc filtrů. Ale bavilo jí to, zůstala u toho, a to je hlavní. Nám se totiž její fotky a insta profil moc líbí.
K takovým roztomilým začátkům se nám ještě nikdo nepřiznal… Kdy se z přefiltrovaných fotek začalo stávat něco víc?
Když jsem jednou k Vánocům dostala svou první zrcadlovku. Víc a víc jsem zkoušela přenést svoje myšlenky do fotky, dřív jsem si hodně hrála i s Photoshopem a neustále zkoušela nové věci. Jednoho dne jsem objevila stránku deviantart.com, kde se daly najít krásné fotografie a čerpat mnoho inspirace. Objev této stránky pro mě byl dost zásadní. Teď už ta stránka není bohužel to ,co dřív, ale já si do teď vybavím fotografie, které ovlivnily směr mé tvorby. Focení se pro mě tak stalo závislostí a zároveň únikem od reality.
Jaké fotky vás v té době ovlivňovaly?
Pořád jsem se vracela k práci jedné fotografky. V té době fotila většinou portréty s nádechem retra a jednoduše mě očarovaly. Sonia Szótak je její jméno a na výše zmiňovaném webu se přezdívala „muszka“. Už jen to, že si to pamatuji po tolika letech mě samotnou překvapuje a utvrzuje v tom, že ve mně její tvorba vážně zanechala nějakou stopu.
Zuzko, co vás na focení baví?
V dobách, kdy jsem fotila jen pro sebe, bylo focení něco jako záchrana od špatných nálad. Byla to moje forma vyjadřování skrz fotku. Dost mi to pomáhalo vypořádat se s emocemi.
Nyní, fotím-li rodiny nebo svatby, mě baví zachycovat přirozené momentky, které na výsledné fotce dokážou vyprávět beze slov. Prostě se podíváte na fotku a je to tam!
Byla fotka před mateřskou vaší profesí nebo jste měla jinou práci? Jak jste to kloubila dohromady a co bude po mateřské?
Nene, před mateřskou jsem měla na starost administraci dotací a focení bylo víkendovým koníčkem. Focení po práci nebo o víkendu nebylo zdaleka tak náročné, jako noční úpravy fotek a neustálé koukání do počítače. Léto jsem sledovala spíše z okna a na dovolenou jsme odjížděli, až když jsem měla vše odfoceno a předáno, jinak bych neměla vnitřní klid a nedokázala si dovolenou užít.
Zatím neřeším, co bude po mateřské. Teď to beru jako zkušební dobu, abych zjistila, zda se dokáži věnovat jenom focení. Zda mi to bude stále přinášet radost, nebo si to ponechám jen jako hobby.
Cestu ke svatebnímu focení jste si sice našla přes svatby, přesto nebyla úplně přímočará…
Svatby jako takové mě začaly fascinovat až v Sydney, kam jsem odcestovala v roce 2012, a kde jsem téměř 3 roky žila s (nyní už) manželem. Do té doby jsem o svatby nejevila zájem, protože si myslím, že v Česku ještě nebylo moc zvykem si se svatbou „pohrát“. Takže jsem do té doby hltala svatební fotky jen na Pinterestu . Není tedy divu, že jsem v Sydney byla jak Alenka v říši divů. Každý víkend jsem obsluhovala na svatbách různých národností a bylo dechberoucí sledovat, co všechno se na jedné svatbě může stát, jak hezky a vkusně to může být načančané, a že dort nemusí být jen z marcipánu. Říkala jsem si, že to všechno bych jednou chtěla taky zaznamenat. Měla jsem toho plnou hlavu. O to víc, když jsme se v Austrálii zasnoubili…
U fascinace to ale nezůstalo. Kdy a jak jste se tedy k focení svateb dostala?
Po návratu do Čech se mi vdávala kamarádka a poprosila mě, abych se stala její svatební fotografkou. Měla jsem z toho hrozný respekt (což mi vydrželo do teď), ale byla to příležitost. A díky tomu se vše dalo do pohybu.
Respekt… Zní to, jako by pro vás byl důležitý. Čím, jak se projevuje?
Řekla bych, že se v mém případě respekt drží pevně za ruku se strachem. I za ty roky stále bojuji se svým sebevědomím a dokážu (především na svatby) odjíždět z domu s malou dušičkou, aby vše proběhlo v pořádku a já to všechno zvládla. Ať už se jedná o cestu na místo (můj orientační smysl je fakt katastrofa, chudák manžel se mnou vždy dost trpí) nebo vždycky vnitřně trnu, aby se mi například během obřadu nestalo něco s technikou… To bych asi docela nenápadně panikařila.
Zkráceně řečeno, svatební fotograf a fotograf celkově není jednoduchá práce a zaslouží si trochu toho respektu. Je za tím totiž spoustu těchto pocitů, plno dřiny a úsilí, což na první pohled není poznat. Takže z každého dokončeného focení odjíždím s jakousi vděčností, že to všechno proběhlo tak, jak jsem si to já, a především klienti přáli.
Děkuji foťáčku, že jsi mě do teď podržel.
Co fotíte aktuálně nejradši?
Nejvíc svoji dceru. A co se klientů týče, pak rodiny, hlavně děti a nejlépe v přírodě, kde se každý uvolní. Beru to jako svůj přirozený vývoj. Když jsem byla sama, bavily mě autoportréty a portréty kamarádek. Pak jsem se zasnoubila a propadla svatbám. Před rokem a půl se mi narodila dcera a najednou mě to táhne k rodinnému focení. Ale je to asi i tím, že je to pro mě momentálně nejméně časově náročné.
Co se ve vašem přístupu k fotce změnilo s narozením dítěte?
Naučila jsem se říkat „NE“. Než jsem byla těhotná, tak jsem jela jako stroj. Prostě jsem potřebovala zabít čas, vypnout hlavu, a tak jsem fotila a fotila. Po narození dcery jsem si nastavila priority a naučila se odmítat, když už prostě síly nestačí. To jsem dřív neuměla.
Ovlivňuje fakt, že máte vlastní rodinu, vaše vztahy s klienty, žánry, kterým se věnujete atp.?
Poslední dva roky mě rodinná fotka zaměstnává nejvíce a je pravda, že právě díky dceři, je mi to teď i bližší. Dokážu se lépe napojit na poletující děti, snažím se je rozveselit, když se stydí a stát se jejich parťákem, i když je pronásleduji s foťákem. Jednou mi jeden skoro čtyřletý chlapeček řekl, že mě příště zase rád uvidí, což mě i jeho mamku dojalo. A tak jsem mu za pár měsíců přijela nafotit narozeninovou oslavu a bylo to super.
Fotíte teď i svatby, nebo si od nich dáváte pauzu?
Po porodu jsem měla rok pauzu. Letošní sezónu jsem si vzala 3 svatby, abych věděla, jak to bude fungovat. Nyní, když už mám dofoceno jsem si řekla, že není kam spěchat a příští rok bych si ráda ještě užila „jen“ jako máma, která se občas odběhne odreagovat na nějaké to focení. Proto dávám svatbám ještě chvíli stopku.
Jste tedy máma s foťákem v ruce, jaká jste jako máma?
Přála bych si být ta nejlepší, ale to je asi nemožné. Být mámou se učím za pochodu, jako každá jiná matka. Teď si ještě nedovolím soudit, zda jsem dobrá nebo špatná. Budu naprosto spokojená, když si vybudujeme respektující prostředí, dcera mě bude mít ráda, bude mě navštěvovat, volat a bude se mnou mít takový vztah, jaký mám já se svojí mamkou. Každopádně už teď můžu říct, že se mi splnil životní sen a po boku máme veselé stvoření, Josefínku, co změnilo náš pohled na svět.
Jak se na něj díváte po jejím narození?
Naprosto všechno. Člověk přestane tolik řešit blbosti, žádný den není stejný a člověk je prostě tak nějak šťastnější.
Zuzko, je přirozené, že svou dceru fotíte a s ohledem na dobu je přirozené i to, že její fotky prezentujete na Instagramu, jak se na tohle polemické téma díváte?
Myslím si, že je to každého věc a rodič by měl poznat hranici, co je ještě OK sdílet se světem.
Já to beru jako náš deníček. Snažím se fotit její životní okamžiky, jako například první kroky, sezení atd. a přesně jak píšete, je to pro mne přirozené. Já sama sleduji několik profilů fotografek, které téměř každý den postnou fotku se svým dítětem. Ale jsou to fotky, na které je opravdu radost pohledět, děti nezesměšňují a na mě mají spíše inspirační vliv.
Než jsem ale začala dávat fotky dcery na sociální sítě, probrala jsem to s manželem, abychom v tom byli za jedno.
Nejste profi fotografka, přesto máte nádherné fotky a úžasný Instagramový profil. Jaká je vaše propagace a komunikace k potenciálním klientům?
Mám to štěstí, že si ke mně noví klienti najdou cestu nějakým způsobem sami. Většinou jsou to kamarádi mých stálých klientů, kteří přicházejí na doporučení nebo je prostě jen oslovily moje fotografie.
Já jsem jinak na propagaci docela líný člověk. Už skoro rok mi nefunguje web a ještě jsem nebyla schopná ho zprovoznit. V tohle mám ještě co zlepšovat a měla bych se trochu zabejčit. Jediné místo, kde se stále udržuji trochu aktivní je Instagram. Dost klientů si mě našlo právě tam.
