Rozhovor s Veronikou Kružíkovou – „I tátové pláčou dojetím.“

Verča pochází ze Svitav, ale kvůli svému muži se přestěhovala do Jihlavy. Mají spolu dva kluky. Kdybyste jí chtěli něčím potěšit, pak pozváním na sklenku bílého vína, nebo dobrou kávu.

Co bylo impulzem, díky kterému ses rozhodla začít fotit?
Jako rodina jsme byli na rodinném focení, protože jsem chtěla z fotek udělat vánoční dárky pro babičky. Po focení jsem si řekla „Ty, jooo, to chci taky dělat, hodina cvakání a tisícovka v kapse. “Úsměvný, že? To jsem tehdy absolutně netušila, co se za tím vším skrývá. Kolik se toho budu muset naučit, kolik peněz budu muset našetřit, abych si vůbec mohla koupit foťák, objektivy, počítač atd. Nemohla jsem se dočkat, a tak jsem si na svoji první zrcadlovku půjčila od švagra a začala se učit. Ve dne v noci, zas a znova.

Jak dlouho trvalo, než ses stala fotografkou z profese? 
Neuběhl ani rok a založila jsem si živnosťák a začala fotit své první klienty. Na konci roku 2020 jsem se musela rozhodnout, zda se vrátím do své původní práce (před mateřskou) nebo zůstanu u focení. Nebylo to lehké, ale moje srdce rozhodlo. Neskutečně mě to táhlo k focení, a tak jsem do toho šla prostě naplno.

Co se ti honilo hlavou? 
Hluboko uvnitř jsem si to moc přála a cítila jsem, že se chci stát fotografkou, ale rozum mi to stále bojkotoval. Dlouho jsem zvažovala, zda bude možné uživit se touhle profesí, ale k fotce mě to táhlo tak silně, že se nedalo uhnout.

Učila ses fotit na svých dětech?
Ano, ale je to občas hodně složitý, a to právě proto, že od vlastních dětí často slyšíte „Mami, už nefoť!“ Já je ale neposlechla a fotila dál. Je rozdíl, zda fotíte své děti, nebo cizí. Velký pokrok jsem udělala díky kurzům u Petra Bartoše a Dary Kuźmic. Jejich pohled na moji tvorbu a obrovská podpora mi pomohly vytvořit koncepci, která mě neuvěřitelně posunula, za což jim patří obrovský dík!

Být máma a rodinná fotografka může mít své výhody, jak se tvá role mámy promítá do focení?
Potřebuji získat od dětí upřímný smích a ten mi darují jen tehdy, když budou spokojeni. Chápu mnohé rodiče, kteří mají obavy, že jejich děti nebudou při focení spolupracovat. Vím, že děti jsou jen děti a mají svůj svět, proto je při focení nestylizuji do nepřirozených póz. Nechávám jim volnost, ať už u nich doma, kde se cítí bezpečně, anebo venku, kde mají prostor, mohou běhat a blbnout s tátou. Mám doma dva divochy, kteří jen tak neposedí na jednom místě, proto je moje trpělivost obrovská. Děti fotím vždy formou hry, nechávám je dělat, co chtějí.

Miminka a maminky fotíš už v porodnici, v čem je to kromě prostoru, v němž fotíš, jiné ve srovnání s domácím focením?
Ty první chvíle po porodu jsou nepopsatelný, a to právě v těch emocích, které rodiče prožívají. Každá máma ví svý, jsou to okamžiky, které jsou silně emotivní a už se nebudou nikdy opakovat. Fotky z porodnice jsou autentické, mají neuvěřitelnou hodnotu, která se časem ještě více násobí, především pro děti, až jednou vyrostou.

Focení doma je jiné, maminka je od porodu více odpočatá, focení můžeme naplánovat s předstihem, konzultujeme výběr oblečení a další detaily. Na všechno máme dostatek času a rodiče mají své pohodlí.

Jak se cítíš při focení čerstvě narozených miminek?
Úplně si vybavuji svůj porod… Unavená po císaři, ale nesmírně šťastná. Konečně držím v náručí své miminko. Naše cesta k prvnímu dítěti nebyla jednoduchá, proto tak nějak vnitřně cítím, že právě tento druh fotek je mi velmi blízký. Focení na oddělení šestinedělí patří mezi hodně intimní okamžiky, proto je fotím citlivě a s velkým respektem. Nemluvě o tom, že když fotím já, zachycuji kompletní rodinu – oba rodiče s miminkem. V porodnici jsem vždy malinko naměkko, připomíná mi to tu mou dobu, kdy jsem tam ležela já a stala se mámou. V zahraničí je toto focení již celkem známé, u nás o něm málokdo ví nebo k němu nemá důvěru.

Co je podle tebe při focení newborn důležité? Jaký by měl fotograf být?
Ženy po narození miminka potřebují cítit důvěru a empatii. Jedna z nejdůležitějších věcí je, aby byl fotograf velmi citlivý a měl na všechno dostatek času. Já se ve všech ohledech plně přizpůsobuji režimu miminka.

Co si představuješ pod pojmem přirozené fotky?
Nepozorovaně pozoruji rodiny, fotím jejich emoce a tvořím příběhy, které berou za srdce.

Jaké povahy jsou tvé newborn fotky? Aranžované nebo spíš reportážní?
Nepoužívám žádné rekvizity, košíky ani kyblíčky. Miminko v plence a něžná náruč mámy a táty tvoří samy o sobě příběh plný lásky a doteků.

Chci, aby moje fotky byly pestré, něčím zajímavé, hledám vždy pěkné světlo a během celého focení rodiče vedu tak, aby vznikly co nejpřirozenější záběry. Defacto je to tak půl na půl, kdy aranžuji a někdy jen „reportážně“ pozoruji.

Jsi konzistentní ve svém fotografickém vnímání a projevech, nebo stále hledáš svůj směr, ladění fotek atp.?
Svůj směr, který stále posouvám do hloubky, už jsem našla. Zjistila jsem, že nemám ráda jednotvárnost. Potřebuji tvořit a každé nové prostředí je pro mě výzvou. Každý domov, kde fotím, je pro mě inspirativní. Každá rodina má svůj příběh, a to mě na focení fascinuje.

V jaké podobě předáváš výstupy svým klientům, tiskneš fotky? 
Fotky skládám do příběhu, který předávám v luxusní ručně vyráběné fotoknize potažené semišem. Je příjemná na dotek a nádherně dekoruje domácí interiéry mých klientů. Přeji si, aby moje fotky žily dál, a všichni blízcí se k nim stále rádi vraceli, a to po celé generace.

Klienti samozřejmě dostávají i elektronickou verzi v podobě vymazlené online galerie pro rychlejší sdílení se svojí rodinou.

A jaké produkty od nás máš nejradši a proč?
Vedou fotoknihy, které jsou součástí každé zakázky pro mé klienty. Kromě toho zbožňuju vaše fotky na dřevě.

www.veronikakruzikova.cz
instagram.com/fotografka_veronikakruzikova
facebook.com/foto.veronikakruzikova