Rozhovor s kreativní mámou Terezou Dolejšovou

Terezko, kdy se probudilo tvé kreativní já? 
U nás v rodině se vždycky fotilo (nic profesionálního). Můj děda nás fotil Flexaretou, ty fotky miluju doteď. Naše mami si pak pořídila foťák, obyčejnější, ale fotila všude a všechno, hlavně nás. Díky tomu máme hodně vzpomínek, a proto dokumentuju svého syna, tvořím takovou "kroniku". Sama jsem se k focení dostala v prváku na medicíně, kdy jsem utíkala do přírody větrat hlavu od učení. Potřebovala jsem nějaký ventil. Od malička jsem chodila na malování, bylo mi blízké něco tvořit. Tehdy jsem neuměla ani pořádně nastavit foťák :)).

Co ti focení tvého syna dává? Vnímáš jej přes foťák jinak?
Dobrá otázka :). Asi bych neřekla jinak, ale dokumentuju především jeho pokroky, celkový vývoj, dobrou náladu, naše dobrodružství, aby měl vzpomínky on, ale i my. Já se k nim vracím často i teď, jsou pro mě hnacím motorem a dokážou mě rozesmát ve chvíli, kdy mi není úplně nejlíp.

Nezměnilo se s narozením syna i zaměření? Že by se ze svatební fotografky stala třeba rodinná? 
Rodiny a malá miminka jsem fotila i předtím, spíš jsem dozrála v tom, jak je fotim teď. Jako máma to vnímám jinak. Škrobenost není nic pro mě.

Řekla jsi, že tvoříš kroniku… Jakou bude mít podobu?
No, zatím tu "kroniku" vedu spíš na IG a plno fotek ještě čeká na editaci. Kovářova kobyla. Ale koupila jsem mu Knihu života, kam občas něco sepíšu (co jsme zažili, co už umí, jak ho vnímám) a kam vlepím občas i nějaké fotky. Už dva roky plánuju album s fotkami z těhotenství a ty jeho. Ale já to brzy dám, stejně jako po letech webovky. Musí přijít ten správný čas :).

A vznikne z focení syna i nějaká fotokniha?
Určitě ano, jen si na ní chci dát záležet. Já vím, jsem ostuda, slibujeme si to už dva roky?

První, co jsi fotila byla příroda a autoportréty. Hledala ses nebo to bylo kvůli nedostatku modelů?
Obojí. Vyjadřovala jsem skrze ně svoje pocity, nálady a v tu chvíli nebyl nikdo vhodný po ruce. Jen škoda, že se nevyfotíte v úhlech, ve kterých byste nafotili někoho jiného.

Jaké bylo fotit sebe samu? Jak ses viděla? Měla jsi sama k sobě blízký vztah? A co sebeláska?
Já myslím, že jsem se hledala. A někde úplně v začátcích jsem chtěla vypadat hlavně jinak než v reálu, přitažlivěji, líp. Pak jsem právě fotila ty svoje myšlenky - v době pádů a rozchodů. Sebeláska přišla až s narozením syna. Sice jsem měla 22 kilo nahoře, které jsem ztrácela rok a nebylo mi v mém těle vůbec dobře, ale ta sebeláska přišla zevnitř, což je samozřejmě daleko důležitější. A když jsem konečně ztratila kila navíc, měla jsem ho nejradši za svůj život :). Já jsem k sobě hrozně přísná, ani teď nejsem spokojená, ale míň se řeším. Nemám na sebe čas. A když už se vyfotím nebo se nechám vyfotit, tak chci, aby fotka byla co nejpřirozenější.

Jak se vlastně holka studující medinu dostane k focení svateb? 
Byl to útěk - neuměla jsem moc sedět u skript a knih. Potřebovala jsem to vyvážit něčím kreativním. První svatba přišla přirozeně (fotila jsem svatbu kamarádce před deseti lety) a já "jen" nasedla na loď.

A teď jsi především máma, ale jinak jsi „jen“ fotografka nebo tě živí i něco jiného? 
Medicínu jsem nakonec pustila a vystudovala farmaceutického asistenta, kterého jsem po škole dělala 5 let, než jsem otěhotněla. Pracovala jsem v lékárně, kde jsem byla na volném prodeji a v laborce.Teď jsem na mateřské s tím, že fotím.

Proč jsi u svateb zůstala? Co se ti na nich líbí? 
Mě baví pozorovat, jak ten den klienti a jejich rodina prožívají. Vždycky jsem měla ráda pohádky a romantické filmy, u kterých se i zasměju. Přijde mi svět najednou hezčí :).

A co fotíš nejraději? 
Nejraději rodinu, cizí i vlastní, svatby, portréty, atmosféru při cestování, ale teď s Instagramem fotím i víc produktových fotek v běžném životě. Momentálně tvořím obsah pro dvě kavárny v Plzni. Svatby jsem teď musela dost eliminovat, protože postproces z jedné svatby je pro mě tak časově náročný, že bych nerada přišla o chvíle se synem. Navíc babičky jsou obě pracující, i když moje mami hodně pomáhá.

Co tě na focení baví?
Je pro mě formou relaxu, útěkem ze stereotypu, poznávam různé lidi a jejich životy, mohu s nimi ujít kus cesty, být součástí jejich životních milníků. Je to cesta, kdy se častokrát dojmu, jsem citlivá, mám to ráda, nabíjí mě to.

Co tě na něm naopak nebaví?
Postproces je věc druhá, pro mě méně oblíbený, ale patří k mojí práci. Jsou večery, kdy se těším, až zasednu k PC a budu "tvořit", ale pak jsou taky večery, kdy jsem unavená, viděla bych se v posteli a "musim". Ale pozitivní feedback od klientů mi únavu vynahrazuje.

Cítíš se někdy vyčerpaná natolik, že by ses na focení vykašlala?
Je těžké skloubit práci, malé dítě, které v noci špatně spalo, spí (budí se), vztah, domácnost, ale neměnila bych. Už jsem si několikrát zkoušela představit život bez focení a vždycky jsem dospěla k tomu, že by byl smutnější.

Na Instagramu jsi docela aktivní, co ty a Instagram?
Instagram je můj deník. Kdysi, to už je hodně dávno, jsem chtěla být velká instagramerka. Nevim, kdy přesně nastal ten zlom, ale jsem ráda, že už nejsem čísly posedlá. Jasně, že vás potěší, když se někomu líbí, co děláte, ale v životě jsou daleko důležitější věci. Na svém Instagramu se snažím motivovat, inspirovat a jít příkladem.

Co jsou ty důležitější věci?
Bude to znít jako klišé, ale zdraví, rodinné štěstí, pohoda a láska. Opakovaně se o tom přesvědčuji, když nás v životě potká něco smutného nebo náročného.

Co si myslíš, že lidem, kteří jsou lapeni Instagramem, uniká v běžném životě?
Záleží, o jaké cílové skupině se bavíme, jsou tu např. fotografové, kteří se honí za nejlepším záběrem jen kvůli IG a pak jim unikají "obyčejné", ale stejně krásné pohledy. Instagrameři, kteří jezdí na profláklá místa jen kvůli fotce, navštěvují kavárny a bistra jen kvůli fotce s dobrým jídlem a pak si zapomenou pro samotný post povídat a nekoukat do mobilu. Některé maminky zase chtějí mít ty nejhezčí vymoženosti a hračky pro své děti, ale zapomínají logicky uvažovat, hrát si s dětmi a rozvíjet je. Těch skupin je víc… Neříkám, že mně se to nikdy nestalo, ale snažim se takové chvíle eliminovat.

A jak na tebe působí tvé číslo – vyšší počet followerů? Vyvolává v tobě pocit zodpovědnosti nebo zranitelnosti či cokoliv jiného?
Někdy mám období, tak jednou za půl roku, kdy mě to číslo až děsí, protože nikdy nevíš, kdo tě sleduje. Snažím se vše dělat citlivě, aby mi Kryštof jednou neřekl, že se za mě stydí. A pro mě bylo důležité si uvědomit, že nechci být blogerka, ale fotografka. Především ale dobrá máma.

Co podle tebe dokáže Instagram reálně nabídnout? Co je jeho přínosem?
Pro mě jsou určitě přínosné cenné informace (zubní hygiena, mateřství, informace od fotografů, foodblogerů, atd.), inspirující lidé jako jsou různí umělci - fotografové, designéři, malíři i tatéři, zkrátka lidi, kteří něco umí, cestovatelé a mámy, které mi jsou něčím blízké.

Na IG postuješ i fotky se svým synem, nebojíš se toho, že jednou přijde tvůj syn a zeptá se tě, proč jsi ho ukazovala na Instagramu? Co mu povíš?
Bojím! Už jsem to několikrát řešila i s manželem a mojí mami. Vždycky jsme došli k závěru, že díky lásce k focení je to přirozený výsledek, když jsem s ním 90 % času. Jen se snažim nedávat ho na sociální sítě nahatého nebo v pozicích, kde bych ho zesměšňovala. Až začne chodit do školky a já budu víc pracovat, bude to možná jinak. Třeba IG už dávno nebude. A co mu povím? Ráda mu to vysvětlím, podle přání klidně smažu. Ale je dost možné, že v té době už sdílení bude natolik "normální", že spíš budeme muset hodně korigovat, co budou na sociální sítě dávat naše děti. Byla bych raději za dětství, které jsem prožila já - bez internetu, venku s kamarády, kdy nás mamina musela volat domů na večeři.

A co tvůj osobní život? Je ještě něco, co bys dělala ráda, ale nemáš na to čas? Kde žiješ? Proč tam žiješ?
Je tolik věcí, které bych chtěla dělat, jenže den není nafukovací a energie nekonečná, bohužel. Jsem člověk, co rád tvoří a má rád přírodu. Neuměla jsem si dřív představit život na vesnici. Teď to tady miluju a do Plzně jedu ráda na dobré kafe a jídlo, pokec s přáteli a jejich dětmi. Miluju Plzeň. Baví mě, že je tak akorát, ani malá, ani velká. Že se tady začínají dít tvůrčí věci, otevírají se nové kavárny, začíná tu být vidět více designu a umění, že Ateliér k světu vymýšlí, jak Plzeň zvelebit. Ale pak se zase ráda vracím domů, kde je klid. Jsem člověk, co má rád klid, i když působim hodně extrovertně. Vedu trochu schizofrenní život :). Ale pro mě je nejvíc rodina a foťák. Jinak miluju design, módu, architekturu, pronikám teď do pokojovek, chtěla bych víc číst, naučit se šít a zase víc sportovat. Kolik že má den hodin, haha?

Web: www.tezphoto.cz
Instagram: instagram.com/tez_photo