Pavel Gabzdyl – fotograf, po kterém je pojmenovaná planetka 43971
Pavel se narodil v Havířově, pracoval na šachtě jako elektrikář, pak vystudoval geologii, dotknul se Měsíce a dnes fotí Brno, učí studenty o Sluneční soustavě a píše knížky o vesmíru.
Už dvě desítky let působí na Hvězdárně a planetáriu v Brně a úzce spolupracuje s Ústavem teoretické fyziky a astrofyziky na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde přednáší o planetách a didaktice astronomie. V roce 2013 mu byla za jeho popularizační činnost udělena Českou astronomickou společností cena Littera Astronomica. Mohli bychom pokračovat výčtem Pavlových úžasných aktivit a úspěchů, ale pro doložení toho, že je prostě dobrej, vážně hodně dobrej, to nejspíš stačí ☺.
Pavle, jak jste se dostal k astronomii?
Asi ve dvanácti přes stavebnici plastového dalekohledu za 120 kaček. Když jsem jej poprvé uviděl u mého spolužáka, začal jsem na mé rodiče vyvíjet tak intenzivní nátlak, že jim nakonec nezbylo nic jiného než mi jej koupit. Možná si taky máma s tátou mysleli, že pořízením dalekohledu můj zájem o hvězdy po pár týdnech odezní. Opak byl pravdou. Moje nová mánie stála mé rodiče ještě hodně financí a taky bezesných nocí, protože balkón sousedící s jejich ložnicí se proměnil v mou pozorovatelnu, kde jsem často šramotil až do rána. Navíc jsem do koukání po obloze tehdy zfanatizoval i několik kamarádů, takže jejich rodiče čekal podobný osud.
Jak ve své práci spojujete vystudovanou geologii a vášeň pro astronomii?
Ke studiu geologie mě přivedla právě astronomie, respektive Měsíc. Jakmile jsem si jej začal prohlížet, zajímalo mě, jak všechny ty povrchové útvary vznikly, a to není nic jiného než právě geologie. Tenkrát jsem ale o tom neměl ani páru. Byl jsem původně vyučeným elektrikářem se strojírenskou průmyslovkou, což mělo k mým oblíbeným oborům hodně daleko. Po nástupu na brněnskou hvězdárnu jsem ale potřeboval VŠ vzdělání, takže „šutrologie“ pro mě byla jasnou volbou. Přiznám se ale, že dnes už si ze studia moc nepamatuju. Jen ty večírky se skvělou partou spolužáků.
Někde jsme četli, že je Pavel Gabzdyl odborníkem na Měsíc, co si pod tím můžeme představit?
Když jsem se v devadesátkách zbláznil do Měsíce, přišla mi škoda, že jej většina astronomů trochu opomíjí. A tak jsem se Měsíce takříkajíc „ujal“. Začal jsem o něm psát a přednášet, což tehdy moc astronomů nedělalo. Navíc jsem měl neuvěřitelné štěstí, protože se ke mně dostaly v ten pravý čas nesmírně vzácné vzorky lunárních meteoritů. Byly to tehdy vůbec první meteority, jejichž měsíční původ byl zjištěný v českých laboratořích a já si na ně mohl doslova sáhnout! Můžete si mě tedy představit jako člověka, který se v mapě Měsíce vyzná líp než v mapě svého rodného města, a který měl to štěstí „dotknout“ se Měsíce.
Vedla cesta k focení právě přes astronomii?
Svým způsobem ano. K focení mě totiž přivedla moje sestra Šárka, která chodila do fotografického kroužku. Dokonce jsme tenkrát měli v koupelně improvizovanou temnou komoru. Stačilo na vanu položit velké prkno, na kterém táta o Vánocích zabíjel kapry. Ségra mě naučila fotit, míchat ustalovač i vývojku (jednou jsem si ji spletl s minerálkou), používat expozimetr, vyvolávat fotky, prostě všechno. Zatímco ona fotila portréty, já jsem ofocoval z televizní obrazovky Okna vesmíru dokořán. To už je ale hodně dávno. Svůj první (a zároveň poslední analogový) foťák jsem si koupil až když jsem nastoupil na Hvězdárnu ve Valašském Meziříčí. Užíval jsem si ho asi měsíc, protože mi pak na něj (neúmyslně) nacouval kamarád se svou dodávkou. K focení jsem se vrátil až na Hvězdárně v Brně. Před asi 10 lety jsem dostal do ruky pořádnou zrcadlovku a bylo vymalováno.
Jaké byly vaše astrofoto začátky?
Kdybych se rozpovídal o mých začátcích s astrofotografií, bylo by to vlastně okénko pro pamětníky. První astrofotku jsem totiž pořídil někdy v polovině osmdesátek, a to byl s ohledem na současnost opravdu pravěk. Takže jsem se pral se vším: S nedostupností techniky, s nedostatkem financí i s nedostatkem informací. Na druhou stranu mě fascinuje, kam až se technika za poslední dobu posunula. Jevy, které jste kdysi nebyli schopni zaznamenat ani technikou, na kterou padly vaše mnohaleté úspory, dneska cvaknete na první dobrou každým lepším mobilem. Astrofotografie je dnes dostupná pro každého, kdo se jí chce věnovat, a to mi přijde opravdu fantastické.
Kdyby se na základě tohoto článku nějaký amatérský fotograf rozhodl věnovat astrofotografii, jaké by byly ty nejdůležitější rady, které byste mu předal?
To by asi nešlo vměstnat do jedné odpovědi. Ostatně, na Přírodovědecké fakultě Masarykovy univerzity od letoška astrofotografii s mými dvěma kolegy Petrem Horálkem a Pavlem Karasem v rámci jednoho předmětu vyučujeme a vydá to na celý semestr. Ta základní rada by se ale netýkala ani techniky, ani zpracování, ale astronomie samotné. Každý, kdo se chce astrofotografii věnovat, by se totiž podle mě měl vyznat na obloze: rozeznat alespoň základní souhvězdí, znát Mléčnou dráhu, chápat pohyb planet, rozumět fázím Měsíce, ročnímu pohybu Slunce, chápat základy meteorologie. Bez toho to prostě nejde. Člověk by měl mít páru o tom co a proč fotí.
Co je na astrofotografii nejtěžší?
Asi nejtěžší je smířit se s tím, že některé šance něco vyfotit jsou prostě jedinečné. Můžete mít sebelepší vybavení, můžete všechno do posledního bodu pečlivě naplánovat, cestovat přes půlku světa, ale pak přijde jeden drobný mráček, a všechno přijde vniveč. Každý astrofotograf dřív nebo později takový nervy drásající okamžik zažije. O to horší to bývá při úkazech, které se za vašeho života už nemusí nikdy opakovat. To mi připomíná jednu příhodu z minulého roku. Byli jsme s manželkou na večerním výletě kousek od Pálavy, když v tom náš pes dostal nějaký podivný záchvat. Chvilkama se začal až dusit. Nevěděli jsme, co s ním, a tak jsme zavolali veterináři, který nám doporučil, ať k němu raději hned zajedeme. Cestou do Brna se ale na obloze ukázala ta nejkrásnější svítící oblaka, jaká jsem kdy viděl. My jsme ovšem nemohli zastavit, protože jsme frčeli za veterinářem. Ten po krátkém vyšetření zjistil, že náš pes vdechl stéblo trávy. Našeho čtyřnohého člena rodiny uspal a stéblo mu z nosu šetrně vytáhl. Pes byl naštěstí v pořádku, ale noční svítící oblaka zmizela a od té doby se v takové parádě už neobjevila.
Jak se astro focení vlastně plánuje?
Otázka je, co je cílem vašeho focení. Mou specializací jsou objekty, které jsou natolik nápadné a jasné, že jdou fotit i z města což jsou vlastně jen Slunce, Měsíc, jasné planety a občas něco mimořádného: například nápadná kometa nebo zajímavý meteorologický jev. Nic víc nemá cenu z města fotit. Pokud máte větší ambice, například fotit detaily Mléčné dráhy, chce to už úplně jiný přístup, který vyžaduje cestování do míst s opravdu tmavou oblohou. Moje plánování se tedy omezuje spíš na sledování dění na obloze (fáze Měsíce, seskupení planet apod.) a pozice zajímavých nebeských objektů vůči dominantám ve městě. To vyžaduje i hledání vhodných lokalit, při kterém jde občas i o zdraví. Znám kolegu, který se při nočním focení Měsíce zřítil z jednoho přístřešku. Byla z toho naštípnutá žebra a půl roku nemocenské.
Jak dlouho vám pak obvykle trvá editační proces výsledné astrofotografie?
Pokud bychom se bavili o astrofotografii na té nejvyšší úrovni, jakou dělá například kolega Petr Horálek, pak může editace snímku zabrat desítky nebo i stovky hodin práce. Mnohdy je totiž potřeba použít na jeden výsledný obraz i stovky snímků. Ty se různými speciálními metodami skládají například proto, aby se odstranily vady, jež vznikají při delších expozicích. Já ale natolik náročné kompozice nevytvářím. Zpravidla mi stačí desítky snímků a dvě až tři hodiny editace.
Pavle, často fotíte i blesky, není to nebezpečné?
Z bouřek mám velký respekt, ale zároveň mě fascinují. Několikrát jsem zažil bouřku vysoko v horách, takže vím, jakou hrůzou si člověk může projít, když není dostatečně obezřetný. Při focení blesků si proto vybírám jen opravdu bezpečná místa. Z toho důvodu je drtivá většina mých záběrů bouřek pořízená ze stejného místa: z mého zastřešeného balkónu s pěkným výhledem na Stránskou skálu, Pálavu, ale bohužel i na komíny brněnské spalovny. Na druhou stranu pořád čekám, až nějaký blesk udeří přímo do jednoho z komínů. To teprve bude záběr!
Ve velké míře se věnujete focení města Brna, čím si vás tak získalo právě Brno?
Mohl bych říct, že je to tím, že v Brně trávím daleko nejvíc času. Ve skutečnosti je to ale hlavně ohromnou podporou lidí, kteří mají rádi Brno. Od doby, kdy jsem spustil projekt Neuvěřitelné Brno, jsem totiž získal docela slušnou fanouškovskou základnou, která mě podporuje. A to i na sociálních sítích, kde se člověk moc velké chvály obvykle nedočká. Ta podpora mě nabíjí a motivuje k dalšímu focení. Díky focení Brna jsem poznal spoustu skvělých lidí, ke kterým bych se přes astronomii nikdy nedostal.
Je možné si vás booknout i na zakázkové focení architektury?
Ano, dělám i zakázkové focení architektury, ale jen výjimečně. Zákazník samozřejmě chce dechberoucí záběr jeho objektu. Na to ale není potřeba jenom dobré načasování, příhodné podmínky, ale například i dobrý stav budovy nebo interiéru. Photoshop zdaleka nevyřeší vše a taky nechci, aby mé fotografie lhaly. Takové focení proto může být časově velmi náročné, což může být pro zákazníky, kteří chtějí fotku do týdne, problém.
Proč jsme tuhle možnost nenašli nikde na webu?
Pokud bych takovou možnost nabízel, musel bych zakázky s ohledem na mou časovou vytíženost často odmítat, a to nechci. Navíc focení je pro mě radost a určitý druh odpočinku. Miluju ten pocit, když stojím třeba sám v poli, v uších mi zní hudba z nějakého soundtracku, a můj foťák míří na vycházející měsíční srpek. O takovou radost bych při zakázkovém focení často přišel.
Věnujete se i prodeji printů, jak na plátně, tak na papíře, kterou variantu máte radši a proč?
Osobně mám raději kvalitní matné printy na papíře, protože na nich vyniká spousta detailů. Navíc jsou skladnější než velké fotoobrazy, takže u nich nehrozí, že vám brzy dojdou volné stěny. Mí zákazníci ale jednoznačně preferují printy na plátně. Ty na papíře volí spíš ti, kteří chtějí snímky Brna poslat svým známým do zahraničí.
Prodáváte je spíše koncovým zákazníkům nebo firmám?
Řekl bych, že je to tak půl na půl. Z obojího mám ale stejnou radost. U firem bývají zakázky zajímavé v tom, že se jedná například o výzdobu reprezentativních prostor, kde mé fotografie uvidí hodně lidí. U objednávek jednotlivců mě zase baví je poznávat. Pro fotografa totiž podle mě není většího ocenění, než když si někdo pověsí váš fotoobraz třeba i o rozměrech 150x100 cm do obyváku.
Pavle, je vůbec možné se prodejem printů uživit?
V mém případě určitě ne. Je to ale dáno tím, že prodávám (až na úplné výjimky) jen printy Brna, takže velikost mého potenciálního trhu není nijak závratná. Navíc fotografování není mou hlavní činností, takže je otázka, jak by to vypadalo, kdybych se do toho takříkajíc obul naplno.
Byl byste radši, kdyby vás někdo zastupoval a vaše printy prodával?
Určitě bych to uvítal. Nejde totiž jen o agendu spojenou s objednávkami, prodejem a kontrolou kvality printů, ale i s další prací. V mém případě si totiž vedu evidenci printů, a ke každému připravuji na míru certifikát. Kompletní vyřízení prodeje jednoho obrazu tak může zabrat i přes hodinu práce, a to nepočítám jejich předávání. Na druhou stranu se ale v žádném případě nechci ochudit o kontakt s lidmi, kteří si mé printy pořizují. To je taky asi ten hlavní důvod, proč jsem agendu spojenou s prodejem printů dosud nikomu nesvěřil.
Facebook: Neuvěřitelné Brno
facebook.com/neuveritelnebrno
Facebook: Neuvěřitelný Měsíc
facebook.com/prohlidka.mesice
Instagram:
instagram.com/pavel.gabzdyl/
WEB nabídka printů:
pavelgabzdyl.com
WEB o Měsíci:
mesic.astronomie.cz