Rozhovor s NARATIV.PHOTO: "Raději prostý okamžik než strojená senzace."

Dianko, Romi, co má lidem sdělovat váš název Narativ Photo?
Abychom byli upřímní, tak vymyslet v dnešní době chytlavý a smysluplný název jakéhokoliv projektu dá opravdu zabrat. Přemýšleli jsme o tom možná více než půl roku, někdy už opravdu zoufalí nad sklenkou vína při dlouhých večerech. A pak to přišlo, jen tak, samo od sebe.
Slovo „narativ” v sobě nese základ slova, které je společné mnoha evropským jazykům a nese význam „vyprávět, říkat, sdělovat”, což je pro fotku jako takovou velmi příznačné. Roman navíc často koketuje s analogovou fotografií, kde pracuje s negativy, posléze s pozitivy. Narativ se pak může vnímat jako přidaná hodnota, která z běžné fotky dělá něco více – výpověď, obraz skutečnosti.

Proč jste ale Lovejoyers měnili na Narativ Photo?
Důvodů k tomuto kroku bylo samozřejmě více. Během naší kariéry svatebních fotografů jsme se začali dostávat i k zakázkám, které neměly se svatbami žádnou spojitost, tudíž nám původní název začal znít poněkud přímočaře a už nestačil pokrýt pestrost naší současné tvorby. Nechtěli jsme zůstat jakkoliv zaškatulkovaní, patřit k té či oné skupině fotografů. Vyhovuje nám tvůrčí svoboda.

Co dalšího kromě svateb tedy chcete fotit, fotíte?
Svatba je krásný happening a my si neskutečně vážíme toho, když můžeme takovéto události zachycovat. Je kouzelné mít na zodpovědnost to, abyste své klienty za pár let, až si budou prohlížet své svatební album, dohnali k radostným slzám.
Poslední dobou pracujeme i s produktovou fotografii. Je to něco zcela odlišného, najednou nejde o žádné emoce a fotka tedy musí mít úplně jinou obsahovou kvalitu. A to je právě to, co nás na povolání fotografa baví, ta mnohočetnost technik a postupů, stimul kreativity.

Začalo vaše focení u svateb, nebo jste se tam propracovali (ať už samostatně či společně)?
Roman fotil už na střední škole, ale fotil si jen tak „do šuplíku”. Něco opravdového se začalo rodit až po tom, co jsme začali chodit na vysokou. Zde se z volnočasového hobby stala tak trochu posedlost, která nám nakonec přinesla jiné životní hodnoty a plány do budoucna.

Kdy jste se vlastně dali fotograficky dohromady a jak to vzniklo?
Nejdřív jsme se dali dohromady a až potom jsme se dali dohromady fotograficky. Nejsme tedy ti kolegové z práce. Ke svatbám jsme se dostali úplně náhodou. Klasika, někdo v rodině má kamaráda a ten chce nafotit svatbu, a protože ty máš ve skříni foťak, tak to tam párkrát cvakneš. Takhle to bylo vlastně několikrát s tím, že jsme do toho šli pokaždé společně. A pak asi vždycky přijde ta chvíle, kdy si řeknete, že dělat tyhle službičky nemáte zapotřebí anebo, že do toho půjdete se vší vervou a začnete odevzdávat skutečnou práci skutečným klientům. My se rozhodli pro tu druhou možnost.

Jak se vám tvoří a žije společně?
Hezky a dlouze, v tom nejlepším a nejhezčím smyslu slova. Opravdové ragů také vaříte dlouho, občas pobublává, většinou však jen lahodně voní.

Shodnete se vždycky na všem (fotograficky)?
Samozřejmě, že ne. Překvapuje nás, jak vidíme některé věci zcela odlišně. Roman tvrdí, že ty barvy jsou až příliš oranžové, pro Dianu jsou zase modré. O tom by snad šla napsat i studie (jak z psychologického hlediska, tak z toho biologického), zkuste to někdo.

Jak to máte rozdělené při focení? Kdo fotí co?
Pokud jde o svatby, tak se maximálně snažíme nepřekážet si a zároveň se doplňovat. U oficiálních věcí, jako je obřad, úvodní proslov k hostině, první tanec a tak dále, zůstává většinou pouze jeden z nás a ten druhý fotí ty věci okolo. Diana vyfotí okamžik radosti v očích ženicha, když nevěsta řekne své ano, Roman má v hledáčku k slzám dojatého tatínka. Tak nějak to u nás asi funguje, Diana něco začne vyprávět, Roman to dopoví a naopak. Naše fotky jsou plynulá konverzace.

Trvalo vám, než jste se sehráli, nebo to bylo přirozené a rychlé?
Jelikož nejsme pouze pracovní partneři, ale i partneři v životě, tak s touto věcí nebyl žádný problém. Stačí jeden pohled a víte, že překážíte v záběru nebo, že něco děláte špatně.

Máte oba rádi stejná ohniska?
Na svatbách ano a jsme v tom docela zásadní. Diana fotí převážně na 35 mm, Roman na 50 mm. Člověk si na to tak nějak zvykne a už předem dokáže odhadnout, jak se fotka bude tvářit. Příští rok bychom si to chtěli zkusit prohodit, změnit perspektivy, uvidíme.

Když byste si měli ponechat jedno jediné sklo na focení svateb, jaké by to bylo?
Asi ta 35. Z našeho pohledu to je nejuniverzálnější sklo. A to jak pro práci, tak i na to „domácí” focení. 35 mm je kult.

Odmítnete někdy klienta, když to jeden či druhý „necítí”?
Přijde nám, že si nás vyhledávají lidé, kteří nám jsou vcelku podobní. Světu se nějak snažíme prezentovat a okolí nám to vrací. Když nám nepřijde strohý email typu: „Dobrý den, máte 6. 6. volno a nafotili byste nám svatbu?” tak je to už většinou na dobré cestě. Ale ano, už se taky stalo, že jsme nakonec spolupráci odmítli.

Na co se při focení soustředíte nejvíce (emoce, světlo…)?
To je hodně komplexní otázka. Za poslední sezónu jsme náš přístup hodně změnili. Dříve jsme se zaměřovali primárně na emoce, ale za poslední sezónu nám došlo, že se emoce ukážou vlastně samy, pokud tam opravdu jsou, stačí jim jen jít naproti. Momentálně se vyžíváme ve světle, respektive, líbí se nám hledat místo, kde světlo končí a do tohoto prostoru pak zakomponovat nějaké ty emoce, či jiné vjemy. Tento přístup bychom chtěli v budoucnu ještě rozvinout. Svatební fotografie a láska vůbec pro nás není ten klasický kýč, láska je tajemná, hluboká a v hloubce bývá ponuro.

Máte mezinárodně neutrální název, chtěli byste si tedy někdy zkusit zahraniční svatby?
Tak samozřejmě. Pár mezinárodních svateb za sebou máme, nicméně obřadem jsme pořád zůstali v Čechách anebo na Slovensku. Co nás láká na zahraničních svatbách, jsou rozličné tradice. Rádi bychom skrze focení svateb poznali jiné kultury, jak se k čemu někde jinde přistupuje, vystoupit ze zajetých kolejí a pak se zase vrátit do toho svého. Ale o tom je cestování asi obecně.

Přejete si na sebe být pyšní, být pyšní na své portfolio, daří se vám to?
Jsme spokojení, ale nikdy ne zcela. Víme, že se člověk může neustále někam posouvat. Radujeme se už jenom z toho, když cítíme, že se někam posouváme.

Co vám dělá při focení největší radost?
Nejvíce nás uspokojí to, když lidé opravdu ocení naši práci. Slyšet „děkuji” je super věc, ale cítit ze svých klientů to nadšení z naší tvorby je opravdové zadostiučinění. Občas se nám stane, že se s nějakými klienty sejdeme i po svatbě, třeba jen tak na kafe, popovídat si o všem, není v tom už žádný pracovní vztah. Člověk si pak uvědomí, že na té svatbě nebyl jenom jako fotograf, ale jako kamarád, chtěná osobnost.

Co vám dělá v životě radost?
Pokud jde o společné věci, tak to je jídlo. Rádi vaříme a pak jíme. Zní to obyčejně, ale je v tom magie. Vedle toho Diana ráda podpoří lokální designové obchody či si jednou za čas pořídí kvalitní slow-fashion kousek. Nemluvě o fotce je Roman hifista, jestli se tomu ještě tak říká. Fascinuje ho zvuk a dělá mu radost dobrý zvuk.

To proto dáváte k blogům hudbu? Souvisí její výběr nějak úzce s daným blogem?
Ono to bez té hudby někdy není úplně ono. Když děláme blog, nechceme pouze ukázat fotky, ale spíše celkovou atmosféru oné události – a proč k textu a obrazu nepřidat ještě zvukový doprovod? Ne, že by ty písničky v sobě vyloženě odrážely onu konkrétní svatbu, jde spíše jen o náladu.

Co si představujete pod pojmem prostý okamžik?
Prostý okamžik je pro nás protikladem škrobené senzaci. Dnešní doba lační po senzaci, je to nudné a častokrát nastavované. Nechme věci, tak jak jsou, stačí to.

Tisknete fotky? Proč a v jaké podobě?
Tisk fotek je velké finále fotografického procesu. Vytisknutá fotka je konečná, uzavřená. Naši svatební klienti od nás dostávají soubor tištěných fotek, které si sami vyberou. Vytisknuté fotky ukládáme do dřevěné řemeslně krásně zpracované krabičky (kterou můžete vidět i na našich stránkách). Vzpomínky pak nezůstávají pouze v digitální podobě, ale nabývají skutečných tvarů – jsou navěky, zrají.

Web: www.narativphoto.com
Instagram: instagram.com/narativ.photo/
Facebook: facebook.com/narativ.photo