Miloš Nejezchleb: „Rád umělecky ztvárňuji sociální témata.“

Vaše fotografie zachycují lidi, fotil jste portréty již na samém počátku?
Ano, to bylo asi jediné, co jsem věděl hned od začátku.

Jak jste v sobě vlastně objevil výtvarný potenciál/cítění?
Myslím, že jsem se s ním narodil. Náznaky byly už v dětství, ale od malička jsem spíš lítal za balónem. Teprve až jsem se chystal usadit a založit rodinu, koupil jsem svůj první foťák a po pár letech zkoušení zjistil, že si mě zcela podmanila právě výtvarná fotografie.

Proč zrovna výtvarná konceptuální fotografie? Čím si Vás získala?
Protože odráží můj pohled na svět a moji osobnost. Vnímám život pozitivně, mám rád veselé barvy, čistotu, symetrii, minimalismus a kontrast.

Ovlivnila, popřípadě jak, konceptuální výtvarná fotka váš pohled na svět, jeho vnímání?
Zásadně. Až s focením jsem začal vnímat drobné detaily, které jsem dřív přehlížel, stejně tak nová zajímavá místa, nebo vizuálně odlišné lidi. Postupem času fotografie ovlivňovala a stále ovlivňuje také můj pohled na módu, architekturu, ale třeba i na ženy. Fotografie mne naučila koukat kolem sebe, i když jdu jen ráno pro pečivo.

Miloši, co vyjadřují vaše fotografie?
Mám rád, když má fotka co říct, když není jen obrázkem. Proto moje projekty stavím často na sociálních tématech v pozadí. Baví mě spojovat výtvarnou fotografii s příběhem/tématem, s možností zaujmout nejen vizuálně, ale také obsahově, mít možnost něco sdělit. Vidím v tom přesah výtvarné fotky a naplňuje mě to.

Jak se rodí nápady/náměty na fotky?
Je to různé. Nejčastěji mě inspiruje nějaká lokace, která mě uchvátí. Některé projekty naopak začínaly u zajímavých lidí nebo témat, na které jsem potom našel vhodnou scénu, a někdy mi stačí předmět, nebo např. jen prvek na jiné fotce, který zatoužím zpracovat do svého konceptu úplně jinak.

V jednom rozhovoru jste uvedl: „Skoro každý den mě napadne něco, na čem bych rád postavil novou fotku. Ať už je to lokace, člověk nebo jen nějaký předmět či oblečení.“ Podle čeho, popřípadě jak, si pak z té plejády nápadů vybíráte ten jeden aktuální, který zhmotníte?
Ano, vedu si takový inkubátor. To zní sice honosně, ale je to jen prostý excel, kam si ukládám nápady, ale také lokace nebo třeba i zajímavé lidi. Tyto nápady potom nechám ve své hlavě uzrát a vybírám ty, které časem nevymažu a nevyhodnotím jako hloupost. Časový odstup je nutný, protože v prvním okamžiku mi přijde každý nový nápad jako skvělý, kritické myšlení se mi při kreativním procesu samovolně vypíná, a tak ho musím nasadit do akce později. Je to jako výběr partnera, taky není dobré se ženit po třech měsících, protože to už zpátky nevezmete.

Kdy a jak se vize stane finální, hodnou realizace?
Když ji i po několika týdnech v inkubátoru vyhodnotím jako zajímavou a obstarám k ní všechny náležitosti.

Jak s vizemi, které chcete realizovat, dále nakládáte, a tedy jaký je produkční postup?
Jakmile dostane idea zelenou, prošla inkubátorem, začnu hledat lokaci, vhodné modelky/modely, vytvářím kompletní styling a hledám nebo vyrábím potřebné rekvizity. Vyhýbám se nadměrným zásahům do fotky v postprodukci, proto se snažím většinu toho, co vidíte na fotce, připravit fyzicky na scénu. To ale znamená často složitou výrobu rekvizit a dlouhé hledání doplňků, které jsem si vytvořil ve svých myšlenkách. Často mi to pro jeden projekt trvá i půl roku.

Vaše produkce je poměrně veliká, fotka vás neživí, jak tedy dokážete takové projekty uvádět v život?
První vlastní projekty nebyly příliš nákladné, jen oblečení, drobné rekvizity a menší tým. Jak se mi začalo dařit, vyhrával jsem soutěže a byl víc vidět, začaly přicházet i příjmy. Postupně z prodeje fotek a později také z komerčních reklamních zakázek od klientů, kteří chtěli propojit uměleckou fotku s reklamou. Něco mi také vydělala svatební fotografie, se kterou jsem začínal. S většími příjmy si samozřejmě dnes už můžu dovolit i nákladnější produkci, dává mi to větší svobodu. Dobrá série jde ale udělat i s minimálními náklady, není to vždy o penězích.

Fotka Vás tedy primárně neživí. Proč se jí nechcete věnovat profesionálně?
Je to jednoduché, zatím to mám tak, že se chci živit výhradně uměleckou fotkou, nikoli tou komerční. Takže dokud nebudu prodávat stovky fotek ročně po celém světě (smích) a dělat velké kampaně pro erudované korporátní klienty toužící po artu v reklamě (smích), tak to budu mít stále v oblasti hobby, nikoli jako hlavní zaměstnání. Kdybych se vydal cestou svateb, focení rodin a další klasické komerční fotky, tak bych postupem času ztratil tu vášeň, kterou mi fotka dnes přináší, a to by byla škoda.

Kontinuálně pracujete na dvou dlouhodobějších cyklech – Stronger a Standing Out – co je jejich podstatou a jak se tyto nápady zrodily a proč na nich dost pravděpodobně nepřestanete nikdy pracovat?
Cyklus Stronger se věnuje lidem, kteří v životě prošli něčím nesmírně těžkým, co je navždy poznamenalo, ale v konečném důsledku posílilo. Podstatou cyklu je ukázat nám všem, že naše běžné starosti nejsou až takovými starostmi, protože mezi námi chodí lidé, se kterými se život nepáral, a přesto mají energie na rozdávání, zůstali silní a osudu navzdory i pozitivní.

V cyklu Standing Out zachycuji výtvarným způsobem osobnosti, které mojí optikou a v pozitivním slova smyslu vystupují z řady.

Oba cykly bych chtěl vytvářet průběžně jako celoživotní dílo. Za prvé jsou tato témata nevyčerpatelná a za druhé v nich vidím dokumentární hodnotu, byť se rozhodně nejedná o dokumentární cyklus v jeho pravém významu. Moc mě to baví a pokud budu produktivní, láká mě představa vydat cykly někdy v pozdějším věku knižně.

Miloši, dokážete říci, zda je vaše práce konzistentní nebo podléhá náladám?
Troufám si říct, že je poslední tři roky konzistentní. Každý svůj projekt docela dlouho připravuji, takže i když je u vzniku nápadu odlišná nálada, která by mě naváděla dělat něco v jiném stylu nebo pojetí, většinou se sám „rekalibruji“ zpět na svůj styl.

Nemůžu ale vyloučit, že v budoucnu nevybočím. Během osmi let, kdy jsem vzal poprvé do ruky zrcadlovku, se můj fotografický vkus neustále měnil a zcela jistě se dále rozvíjí, aniž bych si to uvědomoval.

Improvizujete rád, nebo to pro Vás obvykle znamená komplikaci, s níž se musíte nějak kreativně vypořádat?
V životě improvizuji rád, ve focení to nesnáším. Musím mít vše do detailu připravené a pod kontrolou. Je za tím posedlost výsledkem, lépe řečeno stres, že to nebude dobrý, pokud to nebude všechno do detailu připravené. Věřím, že dobrá příprava násobí finální výsledek. Do mého průměrného projektu je zainteresováno obvykle deset a více lidí a mnoho dalšího zařizování, které často nejde domluvit na jiný den. Kvůli tomu si rizikové faktory pojišťuju, například záložní modelka jako náhradnice na telefonu atd. Neumím si třeba představit, že mám nakreslené storyboardy pro tři modelky a musím improvizovat na místě, a překreslovat je na dvě, protože jedna nepřijela…

Shoduje se výsledná fotografie vždy s původní nápadem?
Měla by. Ale ne vždy to vyjde podle představ. Často fotím pod širým nebem v dlouho předem naplánovaném termínu a nejčastějším protivníkem bývá tedy logicky počasí. Co se týče nápadu, ten vždy udržím i během procesu, ale je pravda, že občas vznikne i nějaká nová varianta až na místě, kdy vidíte scénu, modelky a rekvizity poprvé pohromadě a na živo.

Fotil jste i svatby… Jak se Vám pracovalo se dvěma rozdílnými jazyky? Koncept je promyšlený, připravený, statičtější, kdežto svatba je reportážní, improvizovaná a dynamická.
Svatba, ač často zatracovaná disciplína, je ten nejlepší učitel fotografie. Tam se naučíte všechny žánry v obrovské časové tísni s náročným zákazníkem, často za velmi špatných světelných nebo klimatických podmínek a bez prostoru na chybu. Mám moc rád tu směs žánrů na svatební fotce. Jen možnost „tvořit“ mě baví ještě o něco víc.

Všimla jsem si dobře, že jste se snažil svatební portréty pojímat pokaždé trochu jinak – lépe řečeno výtvarně? Hledat v nich něco nového, neokoukaného?
Ano, k portrétnímu focení na svatbách jsem přistupoval s podobnou přípravou jako u mé výtvarné tvorby. Často jsem vše promýšlel předem a hledal způsoby, jak to udělat jinak, jak nadchnout zákazníka něčím odlišným.

Miloši, proč jste vlastně upustil od svatební fotky?
Ještě jsem od svateb zcela neupustil. Jen mi braly moc času, který mi nezbýval na moji vlastní tvorbu, a proto je úmyslně potlačuju a nepromuju. Když se ale objeví někdo, s kým souzníme v tom, co chceme vytvořit, a současně mám volný termín, tak je šance se domluvit. Zrovna v těchto dnech mě oslovil jeden velký český magazín s prosbou o rozhovor na téma svatby a neodmítnul jsem, takže ve 2020 asi ještě zcela z tohoto odvětví nezmizím.

Umělecká fotka si zaslouží papír… Tisknete fotky?
Ano, tisknu docela hodně, zejména pro zákazníky, na výstavy a občas do soutěží. Kde to trochu šidím, je domácí album, ale i tam se hodlám polepšit.

Děkujeme za rozhovor.

WEB: www.nejmil.com/
FB: facebook.com/nejmil.cz/
Instagram: instagram.com/nejmil/