Sleva 20% na foto na dřevěné desce. Vícefoto na dřevěné desce

Michala Rusaňuková: „Rozumět potřebám klienta a v první řadě sám sobě je něco, co vás obohatí nejen v profesi.“

Michala Rusaňuková: „Rozumět potřebám klienta a v první řadě sám sobě je něco, co vás obohatí nejen v profesi.“

Lásku k fotografování objevila v době, kdy pracovala pro filmovou produkční společnost. V roce 2012 se přestěhovala do New Yorku. Strávila tam tři roky, které věnovala fotografování. Studovala fotografii na Newyorské filmové akademii, kde se nechala inspirovat mnoha umělci a jejich díly. Díky této zkušenosti a tréninku získala znalosti a dovednosti, díky nimž mohla svou vášeň přetavit v profesi.

Míšiny zkušenosti s modelingem jí skvěle pomáhají při práci s lidmi. Domnívá se, že i díky nim její portrétní práce vyniká nad ostatní. Vždycky vycítí, co chce z každého modela, modelky a focení získat.

I my jsme si její portréty nesmírně oblíbili. Máme rádi její pozitivní přístup, úsměv a odhodlání procestovat kus světa…

Míšo, kdy ses vrhla do cestování a co bylo impulzem?
Cestování jsem měla v krvi vždycky. S rodiči jsem jezdila za hranice od malička. Po škole jsem pracovala šest let jako asistentka vedení v korporátech, kde jsem provozovala typické dovolené “jednou za rok do Řecka”, což pro mě nebylo dost… ani dlouho, ani daleko. Vždycky mě lákala Amerika, tak jsem ve svých 26 letech dala výpověď a odjela do New Yorku jako au-pair. Najednou pro mě neexistovaly hranice. Měla jsem kolem sebe podobně naladěné lidi, takže nebyl problém se s někým domluvit a zaletět si na víkend do Toronta, na Velikonoce do Peru a na Vánoce do Mexika. Mezi au-pair to byla běžná věc!

Fotografka Michala RusaňukováFotografka Michala Rusaňuková

Přinesla ti tahle změna uspokojení, ve které jsi doufala?
Především mi Amerika změnila myšlení, otevřela cesty, kterými se dá jít a vymazala překážky v hlavě. Nic nebylo nemožné, každý nápad byl podle ostatních skvělý. Získala jsem podporu, budovala si zdravé sebevědomí neslýchala jsem důvody, proč by něco nešlo.

Fotografka Michala RusaňukováFotografka Michala RusaňukováFotografka Michala RusaňukováFotografka Michala Rusaňuková

Co ti Amerika, co se focení týká, nabídla?
Chtěla jsem poznávat a tvořit. Koupila jsem si zrcadlovku a začala fotit svěřené děti. Byla to naše forma hry. Učila jsem se na nich – bez přítomnosti rodičů jsem dokázala zachytit jejich autenticitu, bezstarostnost, přemýšlivost. I dvouleté dítě mi trpělivě pózovalo u okna, než jsem si vše nastavila. Když se přidali rodiče, místo přirozenosti jsem pocítila jejich kontrolu nad tím, jak mají výsledné fotky vypadat. Proto teď, až na výjimky (které dobře znám), nefotím nové rodiny nebo předvánoční fotky v ateliéru. Naopak by mě lákalo zachytit dokumentárně porod, kde není na žádnou stylizaci čas, ani prostor.

Fotografka Michala RusaňukováFotografka Michala Rusaňuková

Jak ses dostala ke studiu na NY Film Academy a co ti to dalo?
Chtěla jsem fotit dospělé lidi, jejich emoce, vytvořit z fotek příběh. Kamarád z Kolumbie, kterému jsem dělala ve volných chvílích modelku, mi řekl o New York Film Academy. Škole, do které jsem se okamžitě zamilovala. Nastoupila jsem na dvouměsíční intenzivní fotografický workshop a za pár týdnů jsem pochopila, že jsem se po 27 letech konečně našla! Spolužáci byli z celého světa, učili nás výborní a zkušení fotografové, chodili jsme na výstavy, rozebírali světlo na fotkách i malbách. Bez nadsázky můžu říct, že mi kurz změnil život, udal jeho směr. Najednou jsem viděla smysl v zachycení okamžiku, uchování vzpomínek, zažívala jsem radost a uspokojení, když jsem někomu udělala fotkou radost.

Fotografka Michala RusaňukováFotografka Michala Rusaňuková

Už ti není dvacet… Kde, kdo by řekl, že je čas se usadit, tak nás zajímá, proč tě cestování pořád tak drží?
Dokáže mě dostat ven z komfortní zóny. Uvědomit si, co všechno doma máme (a někdy vnímáme jako samozřejmost), být za to vděčná a ráda se pak vracet. Ochutnávat nová jídla, zažívat nečekaná setkání. Paradoxně mě nebaví plánování, takže se mu vyhýbám. Postup mám pokaždé stejný – koupím si letenku, na poslední chvíli zamluvím ubytování a celou dobu si říkám, že si o dané zemi něco načtu a udělám piny v mapách. Končí, vlastně začíná to tak, že bez přípravy někam přiletím a řeším vše na místě. Každá cesta je díky tomu dobrodružství. Vždycky někoho potkám, zažiju nespočet různě složitých situací a učím se je řešit.

Jako například?
V Indii nás s kamarádkou nepustili do letadla, protože se nám o minutu zavřela brána (čekala jsem na přestupu hodinu na kufr). Musela jsem koupit novou letenku, která byla čtyřikrát dražší, než ta původní. Když jsem ji zaplatila, paní u přepážky mi řekla, že se cena zvýšila. „Doplaťte!“ A tak to bylo v jednání s Indy pořád. Na konci pobytu se mi zablokoval krk a musela jsem v Bombaji do nemocnice. Jako jedinou Evropanku mě ošetřili přednostně – dvěma koňskými injekcemi. Sestry nemluvily anglicky, musela jsem jim věřit. Kdyby byl tento trip od začátku do konce jen pozváním na pravou indickou svatbu, neměla bych o čem jiném vyprávět.

Těch příběhů bylo během osmi let nepočítaně. Po příletu do Peru jsem dostala čtyřicítky horečky. Zavolala jsem si doktora na hotelový pokoj, srazil mi teplotu, dal léky a za tři dny jsem lezla na Machu Picchu. Některé příležitosti se totiž nemusí nikdy opakovat… Focení a cestování mě naučilo jich využívat, přestože podmínky nemusí být vždycky ideální. Neexistuje pro mě věta: “Uděláme/vyfotíme to později”. Moment je za chvíli pryč. Buď ho využijete, nebo si můžete následně vyčítat, že jste jen seděli a přihlíželi, jak se to či ono dělo bez vás.

Kde jsi častěji – v Česku nebo v zahraničí?
Ideál by pro mě byl půl na půl, ale víc času trávím v Praze. Od dob, co fotím, mám rok rozdělený následovně: květen až říjen je SEZÓNA. Svatby, portréty, koncerty, akce… v létě se děje všechno. Fotím prakticky nonstop, najít si čas na úpravu fotek je tak trochu sci-fi. Zatím vše zvládám sama, ale do budoucna přemýšlím o šikovné asistentce na léto. V listopadu vše zvolní. Dokud jsme nežili v době koronavirové, fotila jsem do Vánoc podzimní a firemní akce, business portréty a vše, co se v létě nestihlo. Koncem roku ráda odlétám do teplých krajin. Načerpat energii, inspiraci, zafotit si do svého portfolia. V dubnu se vzpamatuji z cest, nachystám se na novou sezonu a cyklus se opakuje.

Fotografka Michala RusaňukováFotografka Michala Rusaňuková

Psala jsi, že neplánuješ… takže dopředu neřešíš ani možné focení na svých cestách?
Většinou vše domlouvám na místě, podle toho, koho kde potkám, jak se cesty vyvinou. Letos jsem měla domluvenou pouze svatbu ve Švýcarsku, ozvali se sami na doporučení. Jinak mívám cesty spíš soukromé než pracovní. Ráda si od focení odpočinu, což mi doma moc nejde. Po osmi letech, kdy mě focení plně živí, už nejsem ten nadšenec, který na začátku fotil všechno a všude. Svoji bezzrcadlovku Sony A9 mám jako pracovní nástroj, na krátké cesty beru jen kapesní Fujifilm X100f.

Jak si tedy v zahraničí domlouváš případná volná focení?
Když jsem na novém místě jen pár dní, radši si ho užiju, než abych pracovala. Pokud jsem v zemi víc jak dva týdny, ráda si domluvím TFP focení s lidmi, kteří tam žijí – ukážou mi nová místa, kam by mě, jako turistu, nenapadlo jít. Často mi pak zůstávají kamarádi z celého světa.

Oslovuji je zprávou na Instagramu nebo si začneme povídat na nějaké akci, pláži, na ulici… když mě někdo zaujme svým vzhledem, nemám problém za ním jít a zeptat se, zda si ho můžu vyfotit. Občas se zaleknou a neozvou se, protože si nevěří, ale u tak zajímavých osobností vznikají často nejhezčí fotky. Instagramové selfíčkářky nejsou moje cílovka.

Fotografka Michala RusaňukováFotografka Michala RusaňukováFotografka Michala RusaňukováFotografka Michala Rusaňuková

Jakému focení se vlastně věnuješ nejvíc?
V sezoně určitě svatbám, mimo sezonu lifestyle portrétům – osobnosti fotím v jejich prostředí s autentickými emocemi. Miluju je zachycovat. Komerčnímu focení se nebráním, ale nejsem studiový fotograf a nenaplňuje mě fotit s umělým světlem nebo záblesky. Často fotím portréty k rozhovorům známých lidí. Navíc mě baví je poslouchat a ukázat něco z jejich příběhu i ve fotkách.

Fotografka Michala RusaňukováFotografka Michala Rusaňuková

Je nějaký žánr, ve kterém bys chtěla být více vidět a mít tak i více zakázek?
Jsou dvě odvětví – v Čechách by mě bavilo fotit pro módní časopisy. Editorialy venku s přirozeným světlem. Co se týká rozhovorů, zajímaví lidé mě inspirují a ukazují, že nic není nemožné. Za každým jejich úspěchem stojí soustavná práce a spousta času – nic se nestane přes noc. Jejich životní příběhy jsou pro mě občas fascinující.

Časem bych chtěla fotit netradiční svatby po Evropě. Skandinávie, Toskánsko, Řecko… Moje kamarádka, výborná fotografka Martina Gebarovská, žije v Kanadě a je schopná páru zorganizovat celý svatební den v horách. Zavede je na nejkrásnější místa v ideální denní dobu na focení, kde mají intimní obřad a párové portréty. Její vyprávění mě uchvátilo. Ráda bych se vydala podobným směrem, ne nutně na vrcholky hor, nicméně mým snem je fotit svatby u vody, na skále s výhledem na jezero nebo moře. Malé svatby získávají pomalu na oblibě, prozatím víc v zahraničí než u nás.

Fotografka Michala RusaňukováFotografka Michala Rusaňuková

Míšo, nedávno se z tebe stala koučka, k čemu, kromě organizování vlastních workshopů, ti to bude dobré?
Půlroční výcvik v psychodynamickém koučovaní byl v první řadě seberozvojový a posunul mě v životě o velký kus dopředu, podobně jako NY Film Academy. Naučila jsem se lépe komunikovat s klienty i modelkami, nastavit si svoje vlastní hranice, vážit si víc svého času a práce. Naše čtyřčlenná skupina si lidsky velmi sedla a máme na příští rok skvělou příležitost interně koučovat zaměstnance jedné firmy. Vidím v seberozvoji svoji další, významnou cestu a chtěla bych se do budoucna víc věnovat koučování, nejen naplno fotit a editovat, jako dosud.

Na jaro chystáš workshop, ale jeho podoba bude jiná, než jsme zvyklí. Bude tomu tak právě díky tvým nově nabytým zkušenostem s koučingem?
My, fotografové lidí, jsme zvláštní druh. Musíme zachytit okamžik, emoce, náladu, světlo. Vše během vteřiny, s ideálním nastavením přístroje a zároveň s fotografovaným komunikovat. Vyžaduje to praxi a vnímání. Jak řekl americký psycholog Paul Watzlawick: “nelze nekomunikovat”. Jak přicházíte ke klientovi, co máte na sobě, jak voníte, gestikulujete… dosaďte si cokoliv… vše je komunikace. Načtete si jeden druhého, ani si to nemusíte uvědomit. Pak přijdou na řadu slova, nálady, emoce, hranice. Ostatní pak mohou v komunikaci a požadavcích zajít jen tam, kam je sami pustíte.

Fotografka Michala RusaňukováFotografka Michala Rusaňuková

My chceme, aby nám dovolili nahlédnout do svého nitra, oni třeba chtějí jen lepší cenu, víc fotek, změny v editu, cokoliv jiného, co vás napadne. Z fotografa se rázem stává businessman, marketér, komunikátor, v ideálním případě vše dohromady.

Vlastní, jedinečná osobnost každého z nás je to, co chceme na workshopu povzbudit. Naučit se v první řadě pracovat sami se sebou – vážit si svého umu, nezaměnitelného vidění světa. Abychom kvůli vlastní nejistotě a touze zavděčit se ostatním nepodkopávali ceny na trhu, nebyli slepými sluhy klienta, který od začátku neví, co přesně chce. A jen proto, že nedošlo před focením k vykomunikování a oboustranné dohodě, vznikala zbytečná nedorozumění, naštvání a nespokojenost.

Fotografka Michala RusaňukováFotografka Michala Rusaňuková

Proč ses rozhodla pro takovýto koncept?
Prvotní ideou bylo moje přesvědčení, že fotograf lidí, který chce vzbudit a zachytit emoce, musí být tak trochu psycholog. V Čechách podobný koncept workshopů není a při průběhu loňského, prvního, jsme zjistili, že jeden den na tak široké téma nestačí. Vysvětlit komukoliv nastavení času, clony a ISO zvládnu za pár minut. Praxe už je na každém z nich, samo se to nezafixuje. Březnový workshop bude tentokrát probíhat celý víkend, opět mě bude v tématech střídat Martin Kosek, který psychologií žije a můžeme se společně i díky času dostat do hloubky věci.

Rozumět potřebám klienta a v první řadě sám sobě je něco, co vás obohatí nejen v profesi. Prolíná se to všemi oblastmi života, hlavně vztahy. Když se naučíte pracovat s náročným klientem (anebo ho s klidným svědomím dokážete odkázat na někoho jiného), bude vás práce o to víc naplňovat a můžete věnovat čas editu a novým zakázkám, ne předělávání už odevzdané práce.

Zkušenosti jsou nepřenositelné. S Martinem bychom chtěli dovést účastníky k poznání, že změna v myšlení, přístupu, a především vztahu sám k sobě je možná a nikdy na ni není pozdě. Sami pak budeme mile překvapeni, co taková změna v našem chování udělá s okolím.

Fotografka Michala RusaňukováFotografka Michala Rusaňuková

www.instagram.com/misha.photo
www.instagram.com/misha.lovestories
www.misha-photography.com

Michala Rusaňuková: „Rozumět potřebám klienta a v první řadě sám sobě je něco, co vás obohatí nejen v profesi.“Michala Rusaňuková: „Rozumět potřebám klienta a v první řadě sám sobě je něco, co vás obohatí nejen v profesi.“Michala Rusaňuková: „Rozumět potřebám klienta a v první řadě sám sobě je něco, co vás obohatí nejen v profesi.“Michala Rusaňuková: „Rozumět potřebám klienta a v první řadě sám sobě je něco, co vás obohatí nejen v profesi.“Michala Rusaňuková: „Rozumět potřebám klienta a v první řadě sám sobě je něco, co vás obohatí nejen v profesi.“Michala Rusaňuková: „Rozumět potřebám klienta a v první řadě sám sobě je něco, co vás obohatí nejen v profesi.“Michala Rusaňuková: „Rozumět potřebám klienta a v první řadě sám sobě je něco, co vás obohatí nejen v profesi.“Michala Rusaňuková: „Rozumět potřebám klienta a v první řadě sám sobě je něco, co vás obohatí nejen v profesi.“Michala Rusaňuková: „Rozumět potřebám klienta a v první řadě sám sobě je něco, co vás obohatí nejen v profesi.“Michala Rusaňuková: „Rozumět potřebám klienta a v první řadě sám sobě je něco, co vás obohatí nejen v profesi.“Michala Rusaňuková: „Rozumět potřebám klienta a v první řadě sám sobě je něco, co vás obohatí nejen v profesi.“
Ověřeno zákazníky