Michaela Sonntágová: „Fotím svatby, organizuji pohřby“

Míša s oblibou a často cestuje. „Každý rok se vydávám na můj nejmilovanější ostrov – Sicílii, jednou bych si zde chtěla pořídit chalupu.“ A co dalšího nám o sobě prozradila? „Bez kafe nedokážu žít. Miluju film Americká krása a z knih Geniální přítelkyni. Spím se špuntama v uších, pod Nutellu si vždy musím namazat i máslo a můj sen je naučit se na surfu. Ráda se totiž vrhám do nových věcí a do všeho jdu po hlavě. A mé poznávací znamení? Všude kolem mě jsou neustále papírky a bloky s poznámkami.“

Míšo, co jsi dělala před tím, než ses stala fotografkou?
Bylo toho poměrně hodně. Jsem totiž trochu střelec a ráda zkouším nové věci. Nakonec mě můj životní vývoj nasměroval právě k focení. Ale hezky popořadě…

Po škole jsem pracovala v bance, kde jsem měla na starosti komunikaci s klienty, ale formální prostředí banky mi úplně nevyhovovalo. Lákaly mě kreativní profese, a tak jsem si udělala kurz na vizážistku, ale i toto období trvalo jen chvíli. Dlouho jsem totiž měla v hlavě myšlenku na organizaci alternativních pohřbů…

Takovej začátek jsme tu ještě neměli. Čekali jsme nějakou klasickou cestu k fotce a ono to bylo přes pohřby?! Co si můžeme tedy představit pod pojmem alternativní pohřeb?
Jsou to pohřby, které probíhají jinak – více osobně, na oblíbeném místě zesnulého, v přírodě… Založila jsem proto Mezi stébly, která organizaci přírodních pohřbů zajišťuje od A do Z. Odtud, jak se později ukázalo, to už byl jen krůček k focení. Mým plánem bylo ostatně zajišťovat v rámci této činnosti klientům fotovzpomínku.

Ať hned od začátku nemluvíme o pohřbech, to si necháme na konec rozhovoru jako takovou symbolickou tečku…

Co je pro tebe na práci fotografky nejnáročnější?
Rozhodně to, že tato práce nemá řád. Poslední dobou místo balíčku 10 až 20 kusů fotek klienti poptávají ten větší, tj. 50 až 100 kusů. A já pak neodhadnu správně dobu úprav, začnu nestíhat a už se to veze. Zároveň jsem závislá na počasí, protože fotím nejvíce v exteriéru. Často pak s klienty měním variabilně den a čas focení. Poslední dobou řeším také to, že tím, jak pracuji z domova, se často doma začínám cítit jako v práci, což není dobře. Zavřít dveře a vypnout mysl v náručí sedačky, to se mi takřka neděje. Připadá mi pak, že se prací zaobírám nonstop, a to bych si přála změnit. Nyní jsem tedy ve fázi, kdy zvažuji oslovit někoho z libereckých fotografů, zda by si se mnou nechtěl/a otevřít společné prostory – kde by se dalo fotit, editovat a mít schůzky s klienty… Že bych se ráno hezky oblékla a šla do práce od-do a měla řád, který mi začíná chybět. Občas se totiž přistihnu, jak ještě ve 13 hodin sedím u PC v pyžamu, a k tomu jsem se zapomněla nasnídat (smích).

To zní jako bys nefotila moc dlouho… Jak dlouho se tedy věnuješ focení a jaký byl tvůj rozjezd?
Fotím 2,5 roku. Začala jsem fotit s Nikonem D5100, absolvovala několik kurzů a pak se vše rozjelo samospádem… Za objektivem jsem zkrátka našla své místo. Fotila jsem nejprve svou rodinu, přátele a známé. Pak se mi začali ozývat známí, známí známých i zcela cizí lidé, že by také rádi měli ve svém albu tak hezké fotky své rodiny… A dnes už je focení zároveň i mou prací, nutno podotknout že takřka (a někdy i více než) na full time. :).

Vážně na full-time? Jak je to možný, když nemáš svůj web? Je to díky sociálním sítím?
Já vím, jsem ostuda, web mi ani nepřipomínejte. Už na něm dělám rok (smích). Každopádně tento rozhovor pro mě bude motivací to změnit a až vyjde online, do měsíce web konečně nasadím. A to tu veřejně slibuju! Každopádně zpět k tématu, jak získávám zakázky? Ze 70 % to jsou sociální sítě, z 30 % reference a doporučení. Poptávky na rodinné focení dostávám především z Facebooku, svatby zase z Instagramu.

Je něco dalšího, kromě webu, na čem bys chtěla nebo potřebovala zamakat?
Hodně lidí si udělá jako první brand, web a celkový vizuál značky. Já to trošku obrátila. Takže letošní rok chci určitě zapracovat na svém marketingu. A na nové logo, web i vlastní vizuál se už opravdu těším.

Instagram – ty jsi teď taková hvězdička Instagramový svatební bubliny (vůbec to nemyslíme zle), jak se ti podařilo, tak náhle, dostat se do většího zájmu lidí?
Jsem? Tak to děkuji (smích). Já to tak ani nevnímám. Přijde mi, že mi zrovna u Instagramu hodně ujíždí vlak. Vidím, že když je člověk aktivní, tak naskakují sledující, reakce a vše kolem. Ale já se nechci dostat do víru toho, že budu zveřejňovat každou „malichernost“ a žít algoritmy Instagramu. Rozhodně ale nebudu popírat, že zpětná vazba a sledující dělají mému egu dobře. Pak si ale vždy uvědomím, že chci raději normálně žít a věci prožívat reálně. Ne u nich vždy držet mobil v ruce a žít až okamžikem, kdy je zveřejním. A přiznávám, že mluvím ze zkušenosti. Jedno období jsem se několikrát přistihla, že jdu na vycházku kvůli hezkému záběru pro příběh na Instagram…

Máš nějaký návod na to, jak nebýt závislá/ý na Instagramu?
Instagramu říkám ano. Jsem na něm aktivní a mám díky němu práci. Důležité ale je stát pevně nohama na zemi. Instagram je pozlátko, ne opravdový život. Často také bojuji s hranicí fotografa a influencera. Spousta fotografů, které sleduju, nemají profil pouze o fotkách, ale také dávají tipy, poodhalují zákulisí své práce, ukazují, co si kupují, co jedí a mají vtipné Reels. Pak se nechávám strhnout a chci také na svém profilu nabízet více. Ale primárně jsem fotograf a ne influencer. Proto se snažím držet tématu a nepřekračovat tolik hranici zveřejňování osobních věcí, ač na ně mám nejvyšší ohlasy.

On si asi každý projde okamžiky, kdy je o jeho osobu a tvorbu větší zájem… Ale každý s tím naloží jinak. Co děláš pro to, aby ti zájem o tvou osobu nepřerostl přes hlavu, abys zůstala sama sebou a nohama pevně na zemi?
Pravda je, že když se sejde spousta pozitivních recenzí od klientů, zpráv od fotografek, které skládají poklonu mé práci a jedu takzvaně na vlně, kdy se vše daří, začnu si připadat důležitě (smích). Nebudu lhát, že ne. Není mi ale 20 a uvědomuji si, že „všecka sláva, polní tráva“, jak praví staré přísloví. Vše je dočasné, a proto se držím nohama na zemi. Mám teď dobré období a je to fajn, ale život je cyklický a nic neroste stále jen do nebes :).

Míšo, fotíš „jen 2,5 roku“ a workshopů je plný internet, proč ses rozhodla uspořádat teď v lednu 2022 vlastní fotografický workshop?
Oslovila mě Lenka Stehnová z @milujifoceni, které bych chtěla touto cestou poděkovat. Vymyslela projekt V hledáčku fotografek. Propojila celkem 7 fotografek a požádala nás o přípravu krátkého online workshopu, ve kterém poodkryjeme, jakým stylem pracujeme a upravujeme fotky. Účastníkům kurzu jsme se věnovaly celý týden formou rozhovorů a tipů ve skupině na FB. Projekt měl obrovský úspěch a mně poté psalo desítky fotografek, zda bych nepřipravila rozsáhlejší kurz, více osobní. No a jelikož mě baví předávat zkušenosti, seznamovat se, tak jsem si řekla „proč ne?“. O Vánocích jsem si dala zákaz focení a editování a energii jsem věnovala přípravě svého prvního workshopu.

Jaký měl tvůj workshop koncept?
Vzala jsem to od A do Z. Jedná se o kompletní průřez práce fotografa. Dopoledne jsem pro účastnice připravila obsáhlou prezentaci – probraly jsme obecně fotografii, techniku, světlo, ale také marketing, brand a celé moje know-how. Tedy postupně a prakticky od toho, jak se na focení připravuji až po předání fotek klientům. Nahlédly tak pod pokličku všech činností fotografa. Poté jsme zašly na oběd na mou oblíbenou polévku Pho Bo. No, a odpoledne už nás čekala praktická část. Fotily jsme tři scény s modely. Pózovala nám rodina, pak modelka, a nakonec jsme si střihly párové focení – které probíhalo na střeše, tyčící se nad Libercem s výhledem na Ještěd. Je to úžasné místo! Vždy jsem nejprve ukázala, jak jednotlivé scény fotím já, poté se fotografky vrhly samy do díla. Nakonec jsem vysvětlila techniky editování, které používám a byl večer. Rozhodně by byl dobrý klidně i dvoudenní workshop. Asi se ráda poslouchám (smích)…

Povedlo se to podle tvých představ a bude i nějaký další?
Workshop se povedl moc, sešla se příjemná a milá skupinka žen a holek. Opravdu jsme si to užily a při focení panovala výborná a sdílná atmosféra. Jediné mínus byla ta zima v zimě (smích). Vypsala jsem dva termíny, které se ihned zaplnily a už nyní mám seznam zájemců o další workshop. Já z toho ale nechci dělat úplně masovou záležitost. Za prvé už by mě to ani tak nebavilo, přeci jen uspořádat workshop je docela náročné. Po něm jsem byla dva dny potichu, a to je u mě co říct (smích). Workshopy nechci primárně dělat ani kvůli výdělku, ale spíše se na ta inspirativní setkání těšit, účastníky si pamatovat. Ve velkém měřítku by tomu tak nebylo. No a poslední důvod, nechci se za čas na Instagramu dívat na podobné fotky ze všech stran. Ale to říkám teď. Tak uvidíme, zda mi to tak vydrží :)…

Každopádně ještě jeden workshop chystám, ten se ale bude týkat už jen a jen praktického focení a top fotek do portfolia. A prozradím, že ještě jeden velký plán máme v hlavě s Aničkou Klečkovou. Nesmím ho ještě prozradit, zabila by mě (smích). Ale kdo je zvědavý, může si na Instagramu vyhledat The Elements Workshop. Brzy se tam něco objeví.

Myslíš, že budeš někdy na focení svateb a rodin stará? A co pak?
Budu a uvědomuji si to. Myslím si, že i mladé rodiny by se se starší paní necítily tolik uvolněně, natož pak novomanželé. Když se klient plně neotevře, nemůže vzniknout to, co mě na fotkách nejvíc baví. To, když se mi podaří lidi zachytit uvolněné, v různých okamžicích. Když jsou vidět emoce, osobnost člověka, jeho myšlenky, nálady a fotka tak vypráví příběh. Z duše mi mluví citát „Nejsou-li vaše fotografie dost dobré, nebyli jste dost blízko.“. Tím se řídím během své tvorby a snažím se vždy vytvořit příjemnou atmosféru založenou na důvěře. A co budu dělat až budu na focení „stará“? Vrhnu se více do mého dalšího, již zmíněného, projektu Mezi stébly – přírodní a autentické pohřby. Je to můj srdcový projekt, na který teď nemám čas. Zde je naopak životní nadhled zcela jistě přidanou hodnotou. Mnoho pozůstalých plánuje poslední rozloučení na pátky a soboty, kdy mám většinou focení svateb. Na rozloučení tak nemůžu být osobně přítomná a nechci dělat věci polovičatě. Vesměs tedy spíše poskytuji „jen“ konzultace před rozloučením a občas mě docela mrzí, že mám čas jen na tohle.

Míšo, vedle focení se tedy věnuješ i organizaci alternativních pohřbů. Už jsi nastínila, o co se jedná. Proč jsou takovéto pohřby příjemnější a prospěšnější pro pozůstalé a přírodu?
Jedná se o osobité pohřby, které jsou více přirozené a probíhají často na oblíbeném místě zesnulého. Rozloučení, která jsou spíše oslavou života. Představte si, že zemřelá milovala louku u svého domku. Skupinka příbuzných a přátel se na té louce sejde za doprovodu kytary a tónů hudby, kterou měla zemřelá ráda. Promítají se fotky z jejího života a všichni vzpomínají. Vzpomínají u kávy a bábovky upečené dle receptu jejich zesnulé babičky. Dokonce si udělají loučící rituál a na březovou kůru napíšou osobní vzkaz na poslední cestu zesnulé. Společně pak tento vzkaz s ekologickou urnou pohřbí na oblíbené louce a zasadí zde na památku jako symbol nového života strom. U toho vzpomínají a vypráví si, co vše se zesnulou zažili. Nečeká je tedy neosobní řeč předčítaná mluvčím krematoria a střídání rychlého sledu skupinek dalších pozůstalých. Na té louce mohou vzpomínat do pozdní noci, dokud nebudou cítit, že rituál rozloučení byl naplněn. Lépe se tak s celou situací vyrovnají a mají čas na smutek a sdílení v kruhu nejbližších.

Co tě k takové práci přivedlo? Vnímáš to jako poslání?
Byl to delší proces a nasměrovaly mě k tomu i zkušenosti mé vlastní a mnoha přátel z okolí. Vždy mě také bavilo něco většího organizovat a toužila jsem po zaměstnání, kde pořádání akcí bude součástí. A jelikož jsem často slýchávala nepěkné zážitky na neosobní průběhy rozloučení, začalo se mi to spojovat dohromady. Přečetla jsem knihu Moje milá smrti, která mě na toto téma navedla a já se začala zajímat více o pohřby našich předků, ekologické dopady pohřbívání i další alternativní možnosti posledního rozloučení. Najednou se mi vše propojilo dohromady a zrodilo se Mezi stébly. Jako poslání tento projekt rozhodně vnímám. Nejsem spokojená s postojem naší společnosti ke smrti. Odvrátili jsme se od toho, co je přirozené. Před smrtí zavíráme oči, nechceme o ní mluvit, často je pro nás těžké jít se rozloučit s blízkým na smrtelnou postel.

Proč by se lidi neměli tématu smrti a pohřbů vyhýbat, proč by se o tom měli členové rodiny bavit?
Zde začnu osobním příběhem. Ačkoliv to může znít zvláštně, já osobně neumím zpracovat smrt zvířat a trápí mě to. A víš proč? Protože rodiče se mě snažili chránit a nikdy mě takové situaci nevystavili. Když na cestě leželo přejeté zvíře, tak mi jako malé tvrdili, že to byl hadr. Jako holka jsem byla chovatelka a měla jsem snad vše, na co vzpomeneš. Zvířátka ale časem odcházela a nejednou mi to bylo zdůvodněno tak, že kanárek uletěl, kachňata někdo ukradl a má je jiná holčička… Samozřejmě to mí rodiče nemysleli zle a já si to uvědomuji. Po pár letech už to ale dále nešlo schovávat za cosi a já si s tím neumím poradit dodneška. Smrt je zkrátka nedílnou součástí života a každý z nás se s ní jednou u blízkých lidí setká. Akt rozloučení je nesmírně důležitý. Není to pouze obřad, který je nutné udělat, protože to tak je zvykem. Je to určitý druh přechodového rituálu, možnost přijetí a smíření se s odchodem milované osoby. Dříve se umíralo v přítomnosti blízkých, kteří poslední rozloučení připravovali a spojovalo je to tak v jejich zármutku. Nevím, v jakém období se to přesně změnilo, asi s velkým pokrokem zdravotních zařízení. Každopádně dnes se o tomto tématu ani lidé bavit nechtějí, smrt je tabu. Přitom třeba děti ji berou tak přirozeně, že někdo zemřel a šel do nebíčka. Než ho většina rodičů okřikne, že o tomhle se nemluví… Ale myslím a doufám, že se to změní a lidé nad touto tématikou začnou zase více přemýšlet – ať už z pohledu průběhu rozloučení, tak i z ekologického hlediska.

Míšo je to zajímavé téma a to, jak pojímáš pohřeb dokáže jistě zmírnit utrpení, ale pojďme rozhovor ukončit ještě jinou tečkou… profesní!

V jaké podobě odevzdáváš zakázky a proč? Když máš ráda sešítky, mohla bys mít ráda i klasickou vyvolávanou fotku…
Od samého začátku mi bylo proti srsti odevzdávat fotky pouze elektronicky. Člověk do té práce dá kus sebe, tráví tím spoustu a pak je má jen tak poslat přes úschovnu? Snažím se proto o tisky. Miluju od vás premium papír silk s bílým rámečkem. Fotky předávám v obálkách nebo krabičkách s osobním věnováním, poděkováním nebo přáním. Mám to tak ráda, přijde mi to více osobní. Bohužel loni jsem měla focení tak šíleně moc, že to po pravdě začal být trochu chaos, konkrétně to předávání :). Takže od letošního roku dávám dárkové balení fotek jen k větším balíčkům 50 až 100 kusů fotek. Jinak mám u všech balíčků předání i formou web galerie od Pic-Time.

instagram.com/michaelasonntagovaphotography/
www.michaelasonntagova.com
instagram.com/the.elements.workshop/