Rozhovor s Marikou Machkovou - "Focení s citem a s láskou k focení, k lidem."

Svatby, rodinné portréty, rande a těhotenské fotky – co fotíte nejradši a proč?
Když bych se měla během chviličky rozhodnout a vybrat jen jedno, co budu nadále fotit… Pak budu v koncích. Na každém focení mě něco baví. Každé focení mě něčím naplňuje. Z každého focení si odnesu něco, co mě posouvá dál.

Tyto typy focení by se mohly jevit jako velmi podobné, je však něco, čím se liší?
Na svatbách mám ráda emoce a lásku rodiny, která je cítit celý den. Každá svatba je jiná a pokaždé něčím překvapivá. Při rodinném focení mě baví pozorovat a fotit rodičovskou lásku a hrát si s dětmi. Focení párů a těhotenské focení je pro mě o intimitě a zamilovanosti, o dotycích, lásce a něze. V lecčems se liší, všechny však spojuje láska.

Jste milovnice skandinávského stylu, myslíte si, že se tento styl nějak promítá i do vašich fotografií?
Skandinávský styl je o čistotě a jednoduchosti, o tlumených barvách a o přírodě. Za mě tedy ano. Určitě to, co mám sama moc ráda, se promítá do mých fotografií. Miluji fotit v exteriéru. Nemám ráda přehršel dekorací a chci, aby fotky byly o lidech. Aby, až se někdo na fotografie podívá, ho to zahřálo u srdce, aby na něj dýchla pohoda neopakovatelného okamžiku.

Měla jste někdy „fotící“ krizi? Pokud ano, jak jste ji zvládla překonat? Pokud ano, dá se jí podle vás nějak předejít?
Myslím, že tím si asi projde jednou každý. A ani mně se to nevyhnulo. Pomohla mi pauza, čas chvíli se nadechnout a utříbit si myšlenky.

Na svém webu píšete, že se neustále učíte být lepší? Jaké kroky na cestě seberozvoje podnikáte?
Učím se každý den, neboť mi každý den přináší něco nového, a tak je neustále co se učit a co zlepšovat. Učím se ze svých chyb, ze svých vzletů i pádů. Učím se od ostatních, občas zajdu na nějaký workshop (naposledy ke skvělé fotografce Daliboře Bijelic), jezdím na setkání svatebních fotografů do Litomyšle. Nejsem typ člověka, který sedí a čeká, až mu spadne něco do klína, nebo že to půjde samo. Raději tomu chodím naproti.

Co vás žene kupředu? Proč chcete být stále lepší?
Možná, že si teď někdo řekne, že nejsem spokojená sama se sebou, ale tak to není. Mám se ráda, mám ráda svou rodinu a svůj život, stejně jako to, co dělám, protože se focení stalo mou součástí. A jak říká můj manžel, mám ráda výzvy a posouvám si tak neustále své hranice. To samé se děje ve fotce, trendy se mění, a tak je stále kam se posouvat.

A jak se posouváte ve fotce? Co vám pomáhá růst?
Někdo se s foťákem v ruce narodil, někoho si focení vybralo. Já jsem ten druhý případ. Takže to posouvání se bylo pomalé. Na začátku jsem chtěla hned víc, ale nešlo to. Manžel vždycky říkal, nespěchej, to půjde, dej tomu čas. U mě to ani tedy nebylo jen co, ale i kdo. Ten, kdo mi hodně pomáhal a pomáhá, stojí už 13 let v manželství při mně. Samozřejmě bez vzdělávání to nejde, ale ta podpora je pro mě důležitá a já ji měla a mám. A za to všechno jsem mu vděčná.

Váš web zdobí krásná slova, a tak by mě zajímalo, co si může váš potenciální klient představit pod „focení s citem a láskou“?
Jsem emotivní člověk s citlivou duší. Chci, aby se všichni při focení se mnou cítili dobře. Kdo mě zná, ví, že jsem hodně upovídaný člověk. Ale také vím, kdy je třeba přestat. Třeba při rodinném focení netlačím na pilu, nenutím nikoho do focení okamžitě. Chci, aby mě děti nejdříve poznaly, abychom byli přátelé, kamarádi a aby i ony na konci chtěly samy vidět fotografie. Takže focení s citem – citlivě a s láskou k focení, k lidem.

Napadá mě otázka, proč ke svým fotografiím na Instagramu nedáváte popisky, když je pro vás focení tak osobní záležitostí?
Dobrá otázka! Vážně jsem upovídaný člověk, kterému prostě někdy docházejí slova, a myslím, že fotka musí umět mluvit sama za sebe. Slova nemusí dotvářet fotku.

Jak se vám daří bavit své klienty, vytvářet onen kamarádský přístup, a vůbec, co děláte pro to, abyste je pobavila?
U focení musíte být i tak trochu psycholog. Povídám si s nimi, ptám se jich, vyprávím o sobě, o své rodině a hledám společné zájmy.

A co když klienti na focení ze strachu pláčou, už se vám to někdy stalo?
Za celou dobu focení se mi stalo jednou, že jsme focení zrušili, protože se holčička opravdu fotit nechtěla a brečela a brečela. Myslím, že nemá smysl to lámat přes koleno. Vrátili se v jiný den, v lepší náladě a s úsměvem.

Podle čeho se rozhodujete, zda fotku ladit do černobílé, nebo barevné?
U mě je to o pocitu, intuici a emocích v dané fotografii.

Jaké barevné úpravy podle vás lidé všeobecně preferují?
Mám pocit, že se kloní spíše k barevným úpravám. Sama však černobílé verze miluji a mám jich doma na zdech spousty. Proto i svým klientům z rodinných focení dávám dvě verze – barevnou i černobílou. Ze svatebních fotografií však sama vybírám, které fotografie budou v jakém barevném provedení.

Nabízíte svým klientům tištěné fotografie nebo jiné foto produkty a proč?
Ze všech focení si klient odnese vždy tištěné fotografie. Pro mě osobně mají větší hodnotu, a i klienti jsou šťastni, že je mají v ruce. Je to přidaná hodnota, kterou všichni milují.

Proč je podle vás dobré uchovávat si vzpomínky v tištěné podobě?
Dnešní doba je hodně virtuální a myslím, že právě tištěné „Kvalitní fotky“ vrátí všechny do reality díky tomu, že mají něco hmatatelného a hodnotného v ruce.

Moc děkuji za rozhovor, Katka.