Svatební fotografka Khiria - "Lépe se cítím jako tichý pozorovatel"

Elišku známe osobně, a tak se nám rozhovor dělal o poznání lépe. Hlavně jsme měli v plánu se Elišce dostat trochu více pod její fotografickou kůži. Snad se nám to povedlo.

Eliško, fotíš již dlouhá léta, nejsi tím někdy přesycena?
Někdy ano, teď v lednu jsem třeba aparát nedržela v ruce tři týdny. Měla jsem trochu svrbění pustit se do nějakého osobního projektu, který jsem od dob studií nedělala, ale nakonec vyhrála kaligrafie. Do té jsem se vrhla na začátku prosince a je to perfektní únik od reality. Plus člověk nekouká do monitoru. Což je příjemná změna.

Pomáhá ti od toho pocitu přesycenosti ještě něco jiného?
Snažím se měnit techniku. Vlastním několik analogových fotoaparátů a ráda si občas zalezu do temné komory a sama vyvolávám černobílé filmy. Je příjemné se vrátit ke kořenům. Nebo cestuji. Někdy si s sebou dokonce neberu ani foťák. Za měsíc odjíždím na stáž do Kanady a naopak se těším, že tam nafotím po dlouhé době něco svého.

Co od stáže v Kanadě očekáváš?
Těším se, že budu mít možnost chodit do normální práce s normálním pracovním režimem, který mi jakožto volnonožci občas chybí. Chtěla bych si přivézt tento řád do běžného pracovního života. A vlastně je to spíše v rovině osobní. Nikdy jsem nikam necestovala sama. Nikdy jsem nejela na Erasmus, protože jsem měla pocit, že by mi něco uteklo. No a jak se blíží první velký milník – 30 let, mám nutkání si udělat mini erasmus. Na volné noze jsem od 20 let, takže jsem veškerá svá studia propracovala. Těším se, že si udělám po dlouhé době malé prázdniny.

Myslíš, že to bude jen útěk z rutiny, anebo ti to může pracovně přinést něco nového?
Myslím, že každá cesta a každé vystoupení z komfortní zóny je obohacující. Být sama na sebe je pro mě velký nezvyk. Myslím, že budu mít šanci nakouknout do stylu komunikace s klienty a objevit nové marketingové nástroje. A protože přestávám stíhat trendy, potřebuji to jako sůl. Když vidím o pár let mladší kolegy, jak jedou na Instagramu, tak si připadám, že jsem z jiného vesmíru :)). A bude hůř!

Ještě před Kanadou jedete s Honzou Martincem na Rural festival, co může zaběhnutému fotografovi přinést nového?
Networking je základ úspěchu v každém oboru. Člověk nesmí zkostnatět. Měl by se neustále vzdělávat. A tři dny s lidmi ze stejného oboru jsou dar. A o to větší, že člověk může nakouknout, jak se to dělá v jiné zemi. Můžeš objevit cenovou politiku, business modely. Spojit si obličeje s lidmi, které leta sleduješ. A plus, je to velká party. :)

Eli, vám, že máš fotku vystudovanou, pomohlo ti to v něčem?
Studovat uměleckou vysokou školu je zajímavá zkušenost. Určitě to z tebe neudělá lepšího fotografa. Víš věci, které v praxi nepotřebuješ (jako co je zonální systém a Scheimpflugovo pravidlo). Můžeš si ozkoušet nejrůznější alternativní a staré fotografické techniky. V prváku dřeš jen temnou komoru a analog, ale jak říká pan profesor Vojtěchovský - základ je řemeslo. A řekla bych, že ten, kdo si projde řeholí temné komory přistupuje racionálněji k postprocesu v digitální fotografii.
A byly to právě školní úkoly, které mě od reklamní fotografie a focení aut přehodily na opačnou vlnu - dokument. Za roční analogový projekt, ve kterém jsem sledovala život kolem tetovacího salonuhell.cz, jsem dokonce dostala juniorskou cenu v Czech Press Photo a byla nominována na cenu pro maldé tvůrce na World Press Photo.

Co ti přinesla zkušenost s dokumentem?
Byl to moment, kdy jsem pochopila, že se lépe cítím jako tichý pozorovatel. I když jsem ráda režisérem dokonalého záběru. Což se tak nějak zhmotnilo a skloubilo ve svatbách. Od splynutí ve svatebním veselí, po kontrolu nad portréty dvojice.

Jakožto svatební fotografka míváš nejnáročnější léto, tvůj přítel mívá naopak volno, jak slaďujete svůj společný život a cestování?
Jedeme tehdy, když mám nějaké okno v diáři. Po operaci páteře jsem se naučila jednu zásadní věc, a to že se nemusím honit. A tak se cíleně snažím v půlce sezóny mít alespoň jeden víkend volný a zvolnit. Protože vím, že když nezvolním, záda to udělají za mě. Jinak musím říct, že si svého chlapa neskutečně vážím za to, že za celá leta nikdy neřekl ani popel na to, že náš společný volný čas existuje jen po večerech ve všední dny. Nemá to se mnou jednoduché. Moje práce bude zase výhodná ve chvíli, kdy budeme mít rodinu. Pak se bude benefit volnějších všedních dnů hodit.

A vůbec, chce se ti ještě cestovat, když lítáš sem tam kvůli svatbám?
Kdybych mohla, cestovala bych pořád. Jsem nadšená, i když jedeme na chatu. Samozřejmě, že je cestování náročné, a že jsem v sezoně z věčného letištního maratonu unavená. Ale generuje to takové množství příběhů, že to stojí za vše. Ty příběhy by vydaly na knihu.

Dočkáme se jí?
Třeba se do ní někdy pustím. Už si delší dobu říkám, že by to ty historky chtělo zapisovat.

Eli, jsi vyhledávaná jakožto fotografka „proposalů“, a tedy žádostí o ruku, jak jsi se k tomu dostala?
Dostala jsem se k tomu přes Flytographer, což je firma, která zprostředkovává lokální fotografy po celém světě. Surprise proposals jsou hlavně v Americe velká věc. Kluk to tam nemůže odbít jen tak. Některé ty žádosti jsou až kýčovité. Pamatuju si, jak jsem byla skeptická, když jsem to měla fotit poprvé. Ale ihned po tom, co jsem to zachytila jsem zjistila, že je to asi nejlepší (foto)věc na světe. Ten výšleh emocí, ta neuvěřitelná láska a štěstí… To na svatbě není. A je to vzácný okamžik, který je jen a jen o těch dvou.
Navíc Praha začala být pro Americkou klientelu hodně populární, takže je práce tak nějak přirozeně čím dál tím víc.

Zmínila jsi, že je Praha atraktivní, a tak je více práce… Tudíž mě napadá, je v tomhle odvětví svatební fotky vůbec prostor pro nové fotografy?
No jasně. Jako v jakémkoliv jiném oboru. Mládí vpřed. Pamatuji si, když jsem začínala, matriky byly obšancované fotografy, kteří po obřadu vypálili CD, které dali klientům. A tito fotografové mezi sebe nikoho nevpustili. Měli smlouvu, vzali si za obřad cca 5-6 tisíc a odevzdali vše needitované. A to není zas takový pravěk, řekněme 10 let. A od té doby se hodně změnilo. Naštěstí. Doputovaly k nám trendy ze západu. A cca kolem roku 2013 se svatební fotografie stala hodně populární a přístup k ní se začal hodně měnit. Což je super. Vnímám, že svatební fotografie tak jak jí známe teď je nový business model. A obor, který se stává prestižním. Když jsem studovala, tak si ze mě spolužáci dělali srandu, že fotím svatby. Bylo to pomalu jako sprosté slovo. Dneska se mě někteří z nich ptají, jestli bych jim nemohla poradit. To jsou takové životní paradoxy.

Jak to vlastně chodí? Jak se to všechno domlouvá?
99 % začíná slovy: “I want to propose to my girlfriend ON THE CHARLES BRIDGE.”
Na to přichází odpověď, že to co vidí na Google pics - prázdný Karlův most, není realita a že je v Praze mnohem více krásných a intimnějších míst, kde to udělat.
Potkáme se na online callu, předám mu informace, jak slečnu oblbnout, kam s prstýnkem, aby ho nevyhmátli customs, co si má vzít na sebe. Stanovíme čas a místo a pak už čekám a předstírám, že jsem turistka, která se kochá krásou Prahy.

Co tě na tom baví?
Ten prvek špionství :)). A emoce. Ty jsou opravdu hodně silné.

Řekla některá ne?
Na to se mě ptá hodně lidí. Viděla jsem váhání. Ale vždy to dopadlo dobře. Jednou mi jedna slečna odběhla úplně od chlapce. A to jsem si říkala… Ajeje, je to tady. Ale ona jen nevěděla, co samým štěstím, tak vzala roha. Ale jenom kousíček :)).

Booknou si tě potom i na svatbu?
Zatím se mi to poštěstilo jen párkrát, protože ne všichni jsou stavění na to si objednat fotografa z druhého konce světa. Ale díky surprise proposalům jsem fotografovala svatbu ve Florencii a Dallasu. Příští rok to vypadá na Skotsko a Toskánsko. Tak uvidíme, jak to dopadne.

Fotíš “svým” párům pak i děti?
Většinou se vrací. Vždycky mě zamrzí, když vidím klienty, kteří na rodinné fotky utečou jinam, ale zase to beru tak, že mě prostě mají v jiné škatulce. A co mě škola naučila? Že jedním zadkem na dvou židlích sedět nelze. Nemůže se člověk snažit být nejlepší svatební fotograf a zároveň nejlepší rodinný fotograf. Byť to má k sobě hrozně blízko. Mimo to v sezóně zvládám v týdnu maximálně tři focení. Potřebuji čas na úpravy a naučila jsem se dělat si víkend ve všední dny. Nechci úpravy outsourcovat a nechci pracovat 7 dní v týdnu. Takže květen-říjen je čas na nesvatební focení velice omezen.

Jsou svatby v zahraničí placené, nebo je fotografové berou pro to, aby se někam podívali?
Svatby v zahraničí jsou placené stejně jako u nás, plus cestovní a ubytovací náklady, popř. pronájem auta.
Pokud je to nějaká destinace, kam se chci hodně podívat, jako byl Hong Kong anebo Amerika, jsem ochotná se s nimi domluvit na placeném týdnu v destinaci včetně letenek pro mě a mého second shootera, což je většinou partner. Ale takovéto destinace se dají zvládnout jen jednou za rok a mimo mou hlavní sezonu. Rozhodně to není špatně si jednu sezónu za rok odpracovat jako dovolenou. Z obou svateb mám neuvěřitelné zážitky a obzvlášť Hong Kong byl střet s brutálně jinou kulturou, kam bych se bývala jinak nedostala. A to je víc než finanční odměna.

Eli, poslední otázka. A nebyli bychom to my, abychom se nezeptali. Co ty a tisky fotek?
No, pro osobní účely jsem trochu kovářova kobyla. Tisknu většinou na Vánoce. Měli byste to vidět u babičky s dědou, není stěna, kde bych nevisela já, nebo nějaké mé cestovní obrázky. Ti jsou s mamkou moji největší fanoušci :). Už dva roky za sebou babi brečí nad kalendáři od vás a já jsem z toho vždycky trochu v rozpacích, jak taková drobnost může udělat tolik radosti.
A pro své klienty tisknu neustále. Protože když jim to neudělám já, tak to ani za dva roky od svatby nemají. :))
Jsem trochu staromódní, ale já hrozně ráda krámuju starý fotky. Ta síla, koukat se na lidi, kteří tu třeba už nejsou a připomínání úplně obyčejných okamžiků všedního dne je nejvíc.

Web: khiria.com
Instagram: instagram.com/khiria
Facebook: facebook.com/khiriasweddings