Rozhovor s Ivanou Bártíkovou, bývalou matematičkou a současnou fotografkou

Letos oslaví 10 let za hledáčkem. Ráda jezdí na kole a ráda lyžuje, pokud zrovna není vše zavřené ☺. Jóga jí pomáhá s předsvatebním stresem a od koukání do počítače se chodí odreagovat do truhlářství.

Ivanko, co jste dělala před tím, než jste se stala fotografkou?
Házela sama sobě klacky pod nohy. To jsem dělala! Všechno to začalo už na základce. Kreslila jsem, malovala, ale zároveň jsem byla i celkem chytrý dítě. Takže když jsem se v devítce rozhodovala, jestli jít na gympl, nebo na uměleckou, vybrala jsem si gympl. Klacek číslo jedna! Na gymplu pak vystřídala malování fotka.

Jaká byla vaše cesta k profesnímu focení?
Když přišla maturita a rozhodování, co dál, vyhrála VŠE – Matematické metody v ekonomii. Proč? Myslela jsem si, že mě fotka nemůže nikdy uživit. Klacek číslo dvě. Následně jsem fotila svoji první svatbu za 1 000 Kč a utvrdila se, že moje rozhodnutí bylo naprosto správné ☺. Když jsem pak dostala vysněnou pozici ve velké korporaci, omezila jsem focení na minimum. Jenže jsem brzy zjistila, že být v kanceláři s deseti lidmi, kteří se tváří, jak strašně makaj, a přitom si potají lakují nehty, nebude zrovna můj dream job. Takže jsem na svoje narozeniny podala výpověď, vrátila se z Prahy na Moravu a začala znovu a pořádně fotit. A teď si tu v tý malý bublině nepřestávám libovat.

Učila jste se sama, nebo jste si prošla nějakými workshopy a kurzy?
Dlouhou dobu jsem měla pocit, že když vím, jak nastavit foťák, žádný kurz nepotřebuji. Naštěstí jsem zavčasu zjistila, že to je omyl, a ještě na vejšce si dala pár volitelných předmětů o fotce, za které jsem dodnes vděčná, protože mi daly pevnou půdu pod nohama. První mimoškolní kurz jsem absolvovala na veletrhu svatebních fotografů v Litomyšli. Tam mě skvělý Jonatan Jan naučil milovat tvrdé světlo. Teď jsem absolvovala ORIGINS WORKSHOP a už od podzimu se těším na workshop s Eliškou Fischerovou. Zjistila jsem, že kolikrát stačí jedna jediná věta řečená na kurzu či workshopu, která fotografa vystřelí úplně jinam.

Jste spíše reportážní nebo portrétní fotografka?
Nemám to v sobě jasně definované. Snažím se, aby tyto dvě kategorie byly vyvážené. Takže ať jsem na svatbě, nebo na rodinném focení, jsou chvíle, kdy zákazníci ani neví, že mačkám spoušť, a jsou chvíle, kdy jim pomáhám pózovat. Nefotím žádné modelky, takže si mí klienti většinou oddechnou, když jim poradím, jak si stoupnout. Na druhou stranu se snažím, aby z fotek vždy dýchala přirozenost.

Jaké je focení s vámi? Co vaše klienty čeká?
Jestli mi v hlavě utkvěla nějaká myšlenka z workshopů, tak ta, že když člověk fotí, tak samotné fotky tvoří jenom 25 % jeho celkové práce. Zbytek je komunikace, servis zákazníkům, odevzdávání fotek. A tím se snažím od té doby řídit a musím říct, že to funguje.

Takže už při prvním kontaktování, které probíhá většinou přes sociální sítě, se snažím klientům vysvětlit, že jsem tu pro ně – když budou potřebovat pomoct s výběrem oblečení, s přípravami na svatbu… A hodně z nich toho i využívá – doporučuji kapely, radím nevěstám s harmonogramem, těhulkám s oblečením, a tím jim už před focením dávám pocit, že se nejdou fotit k někomu cizímu ☺.

Na samotném focení pak klientům pomáhám s pózováním, ale zároveň se je snažím v těch pózách uvolnit, abych dostala fotky, ve kterých je život. Tatínky a partnery uklidňuju, že to bude rychlý a bezbolestný, protože větu „miláčku, já se na to focení tak těším“ nikdy neřekl žádnej chlap. Povídáme si a snažím se, aby to brali spíš jako procházku s kámoškou.

Co se týče svatebního focení a mého „reportážního režimu“, tak tam je velká výhoda, že se s mou malou postavou krásně ztratím v davu. Už se mi několikrát stalo, že mi nevěsta později přiznala, že byla trochu nervózní, protože jí přišlo, že mě za celý den skoro neviděla a pak, když dostala fotky, nestačila koukat, u čeho všeho jsem dokázala být a co se mi podařilo zachytit. Už na to raději upozorňuji i na předsvatební schůzce, aby se nevěsty neděsily, když mě nebudou mít celý den za zadkem. Ztratit se mezi ostatními je totiž ten nejlepší recept na přirozené momentky.

Kdybyste měla dát svým klientům nějaké rady před focením, jaké by to byly?
Aby se naučili mazlit. Asi to zní vtipně, ale řeknu vám, že jde hrozně znát, jestli se pár doma tulí a opečovává, nebo ne. Když vidím, že jim to nejde, tak jim samozřejmě pomůžu se do toho dostat, a směju se, a říkám jim, ať to berou jako kurz domácího mazlení.

No a taky jim radím, aby zvážili výběr oblečení. Jestli na sobě mají krásný jednoduchý šaty, nebo upnuté divoké tričko s nápisem BEST MOM hraje velikou roli. Když je to potřeba, pak maminkám šaty půjčuji.

Fotíte-li těhu fotky, je veliký rozdíl ve focení samotné maminky a páru?
To je skvělá otázka. Myslím totiž, že focení samotné maminky, těhotenské focení páru, a hlavně focení těhulky s tatínkem a prvním dítětem, jsou tři úplně jiné kategorie.

Když fotím samotnou maminku, máme prostor zkusit několik outfitů, vyzkoušet plno míst a pozic, popovídat si a třeba si potom zajít i na kafe. Na to partneři většinou energii nemají.

Na druhou stranu, když fotím maminky s partnery a řeknu tatínkovi, aby „zahájil mazlení“, úplně vidíte, jak ty maminky roztají blahem, že ho mají u sebe.

No, a těhotenské focení páru s malým prvorozencem, to je cikrus. Na jedné straně chcete nafotit společné fotky všech, na straně druhé chcete, aby měl pár i nějaké fotky bez dětí, takže fotím a zároveň se snažím zabavit to malé, aby alespoň pět sekund nelezlo do záběru, což je občas náročný. Tohle focení je většinou spíš reportážní, ale zase nemá nouzi o vtipné momentky.

Máte osobní fígl, kterým se vám daří pár před focením nebo během něj uvolnit a dobře naladit?
Určitě. Myslím, že každý fotograf, který fotí delší dobu, si najde způsob a pár vtípků, jak zákazníky rozesmát a uvolnit. Na druhou stranu to není úplně univerzální, protože ne každý má samozřejmě stejný styl humoru a komunikace jako vy, takže člověk musí reagovat pružně. Většinou záměrně vybírám místa na focení, kam se musí jít kousek pěšky, abychom se stihli seznámit, pokecat, uvolnit se, a pak to jde snáz.

Dost mi taky pomáhá, že jsem dorostla do věku mých zákazníků. Když vám je dvacet, bydlíte u rodičů a víkendy trávíte po zábavách, tak nechápete problémy novopečené maminky s hypotékou na krku. Teď, když jsme ve stejném věku, tak si máme víc co říct. Postěžujeme si, že ještě nemáme umytá okna, pomluvíme chlapy, haha, pohoršíme se nad cenami nemovitostí a rázem je ta atmosféra uvolněnější, protože zjistíme, že toho máme mnoho společného. A když mi pak klienti děkují za fajn odpoledne ještě předtím, než vidí výsledek, tak je to pro mě známka toho, že jsem jim sedla i jako člověk, a to je pro fotografa ta nejlepší odměna.

Fotíte i newborn, ale reportážní podobou… čím se takovýto přístup liší a co klientům takové focení dá jiného?
Já jsem ze začátku fotila newborn tak, jak všichni ostatní – košíčky, dečky, jenže jak sama děti nemám, neměla jsem pro to pózování úplně cit. Raději jsem se tedy téhle služby dobrovolně vzdala, protože jsem vnitřně cítila, že ta moje práce není dobrá. Tlak budoucích maminek byl ale velký, a tak jsem se k tomu asi po třech letech vrátila právě reportážní formou, která mi neskutečně sedla. Nearanžuju, newrapuju, ale chodím k zákazníkům a pracujeme s tím, co mají doma. Maminky jsou rády, že nemusí nikam jezdit, a i pro mimčo je určitě lepší, když ho neberete do cizího prostředí. Myslím, že časem mají takové fotky daleko větší hodnotu, když na nich zachytím ty první dny takové, jaké opravdu byly, a ne jak jsem je pro zákazníky naaranžovala v cizím studiu.

Jste regulérní rodinnou fotografkou, ale které z těchto všech focení máte nejradši a proč?
Nejraději mám svatby. Ačkoliv mě to stojí nejvíc energie, užívám si tu směsici žánrů, kterou mám možnost během několika hodin vyzkoušet. Na druhou stranu tam vůbec není prostor pro to, aby se něco nepovedlo. Takže ačkoliv se celý den usmívám na všechny, co o mě zavadí pohledem, uvnitř jsem permanentně v křeči, abych něco nepromeškala, aby se mi nestalo něco s kartou… A po příjezdu ze svatby domů jsem jak vymáčknutý citron. Když ale vše upravím, předám fotky a zákazníci jsou spokojení, mám krásnej pocit z toho, že jsem vytvořila další album s nevyčíslitelnou hodnotou.

Odevzdáváte z focení všechny fotky, které se podle vás povedly. Proč jste si zvolila tuto cestu a vyplatí se vám to?
No, možná jsem jenom nepřišla na způsob, jak to dělat lépe. Ale tím, jak fotím reportážně, by mi nedávalo smysl odevzdat jen část. Navíc teď zažívám baby boom a focení je opravdu hodně. Týdně odfotím cca tři malé zakázky, do toho svatby… To už si žádá trochu systému a dobrého time managementu. Takže upřímně je pro mě snadnější udělat výběr za klienty a odevzdat jim kompletní album, jak to cítím já. Vím totiž, že sami by si vybrali jen ty „rámečkové“ fotky. A takové ty momentky, detaily, by byly až na druhé koleji. A přitom právě ty mají podle mě po letech daleko větší cenu.

A představa, že klientům posílám výběry, pak je měsíc uháním, aby si teda konečně něco vybrali, to mě osobně nepřijde jako lepší work flow. Navíc bych jich stejně upravila více, protože si chci dávat fotky na sociální sítě (samozřejmě vždy se souhlasem) a ty jsou často jiné, než jaké pak vidím u zákazníků. Takže udělám kompletní album, ze kterého pak čerpám kdykoliv, cokoliv. Funguji takto od začátku a nikdy se mi nestalo, že by zákazníkům v albu něco chybělo.

Jaké fotoprodukty klientům předáváte a proč?
Ze začátku jsem jela čistě online verzi odevzdávání, ale postupně se vracím k papíru a čím dál více mých balíčků obsahuje něco s tištěnou podobou. Mám tři svatební balíčky – první dva obsahují tištěné fotky ve formátu 10 x 15 cm, ten nejdražší pak fotoknihu a booklet s USB.

Teď jsem zavedla i tzv. „offline“ balíčky pro rodinná focení, kdy nabízím zákazníkům všechny fotky z focení vyvolané ve formátu 10 x 15 cm, a jsem hrozně mile překvapena, jaký je o ně zájem. Jako bonus jsem nově nachystala ještě balíček PREGNANT & NEWBORN, který obsahuje těhotenské focení, newborn focení a k tomu tu vaši malou rozkošnou A5 fotoknihu v ceně.

A proč si takhle „komplikuju“ život, když je jednodušší nahrát fotky a poslat odkaz? Začalo to u mě samotné, když jsem přítelovi vytvořila fotoknihu z našeho prvního společného roku. Tenkrát jsem si říkala, že ho to asi moc neosloví, protože je to prostě chlap, ale on seděl jak opařenej. Plno těch fotek předtím ani neviděl a vyhodnotil to jako nejlepší vánoční dárek. Od té doby si děláme fotoknihu každý rok. A od té doby se snažím přesvědčit zákazníky, aby nenechávali fotky ležet ve vodách internetu, ale ať se jimi obklopí fyzicky na papíře, protože to má úplně jiný vyznění.

Děkujeme za rozhovor.

IG @ivanabartikovafotografkou
FB @ivanabartikovafotografkou
www.ivanabartikova.cz